HOMILIE: Pod tvýma nohama

Ježíš řekl Nikodémovi: "Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět od-soudil, ale aby svět byl skrze něho spasen." (Jan 3, 13 - 17)

Sestry a bratři.

Někteří lidé se mně ptají, proč meustále chodím bosý. Je to přímý dotyk těla se zemí, odpovídám nejčastěji. Je to spojení s hlínou, kamenem, prachem – s tím, co je skutečné. Domnívám se, že dřív než začneme chodit po vodě jako Ježíš, než se vydáme za vysokými pravdami a hlubokými vhledy, musíme se naučit chodit po této zemi (Jako Ježíš). V tom je celé tajemství.

Zpomal a potkáš Boha

Když našlapujete bosí, zpomalíte. Nasloucháte svému tělu – a zároveň zemi. Hlíně, střepům, loužím. Tohle není vyčtená moudrost. Tady nejde o ideologie. Tady jde o život. Mojžíš slyšel z hořícího keře: "Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá." Potřebujeme, aby se víra dotýkala života. Začínat od sebe – a u sebe nekončit. Možná žádné vhledy nepotřebujeme. Potřebujeme jenom přijmout sami sebe. U každého z nás to bude vypadat jinak. Ale je lepší jakákoli vlastní nedokonalá stezka než sebedokonalejší stezka někoho jiného. Neexistuje jediná správná cesta. Existuje jen dobrý způsob, jak po ní jít. A tím je následování Krista – ve spojení s tělem i zemí. Vlastně tak napodobujeme cestu, kterou zvolil Bůh. To on sestoupil dolů jako první.

Spiritualita "zdola"

Tento způsob spirituality bude pro mnohé nepochopitelný. Nejsou v něm kladní hrdinové, kteří poslušně plní úkoly a sbírají bobříky (zkrátka v něm nenajdete kariérní postup). Potkáte se spíše se ztroskotanci. S těmi, kteří se ztratili a vyhnali je. Opravdu je dost pochybné, abychom chtěli být "dobrými lidmi". Máme se naučit být Celí. Celí, s chybami, touhami, pochybnostmi. Unést tíhu vlastních vin – i selhání druhých. To je přesně znázorněné v symbolice dvou břeven, které tvoří kříž.

Přiznali jsme si svoji bezmocnost?

Teprve spiritualita Anonymních alkoholiků mi otevřela oči. Pro mnohé to bude možná něco jiného. Ale pro mě to bylo vědomí vlastní ubohosti. A právě to mě přesvědčilo, že "sám" to nezvládnu. Když dnes vidím lidi na cestě, nesoudím je. Ale je pravda, že s většinou si už nemám co říci. To je jen na okraj těch, kteří mne stále kontaktují jako někoho, kdo by jim měl dát za pravdu, nebo jim ukazovat cestu. Takové pitomosti, ale už nedělám. Mám, co dělat, abych se znovu neztratil a ostatně prstů ukazujících na měsíc je víc než dost. Měsíc je podstatný. Spiritualita Dvanácti kroků je spiritualitou zdola. V podobném duchu o ní mluví i otec Anselm Grün. Taková spiritualita není řízena zvenčí. Nepotřebuje hierarchie. Je tam, kde kněží odvracejí zrak. Kde ignorují vašě prosby o pomoc. Ale nebojte se. Až jednoho dne uznáte, že vlastní síly nestačí, budete připraveni přijmout tu Kristovu.

Víra v těle

Potřebujeme opravdu víru v naukách o ospravedlnění a neposkvrněném početí, když většina Božího hmotného, živočišného i lidského světa je na pokraji hromadné ekologické a morální sebevraždy? Setkání Dvanácti kroků jsou možná odpovědí prvního světa na základní komunity třetího světa. Naše utrpení je psychologické, vztahové, závislostní. Je to utrpení lidí, kteří si navenek užívají pohodlí, ale uvnitř jsou prázdní jak to v přímém přenosu promítají například sociální sítě. Je to věk falešného já, jež hledalo smysl v majetku, prestiži a moci. Nefunguje to. A tak, abychom naplnili svou prázdnou duši, uchylujeme se k nakupování, schánění a kontaktech s vlivnými. Dvanáct kroků je vždy dvanáct kroků zpět. Ven ze závislé společnosti. Jako všechny stupně vedoucí k pravdě – vedou dolů!

Síla ve slabosti

Podobně jako apoštol Pavel, který ve své slabosti volal k Pánu a žádal, aby od něj bylo odňato trápení, slyší každý, kdo není uzavřený, Boží odpověď: "Stačí ti má milost, neboť síla se dokonává ve slabosti." Právě v přiznané zranitelnosti a pokoře se člověk otevírá skutečné proměně a Boží síle, která se projevuje tam, kde naše vlastní už nestačí. Bill Wilson a jeho hnutí nám znovu ukázali, že skutečná síla není v moci. Skutečná síla je v přiznání bezmoci. Ti, kdo připustí, že jsou bezmocní – ti jediní mají moc, na níž záleží.

Modlitba

Pane, nauč nás jí tak, abychom se dotýkali země Pravdivosti, Pokory a Odvahy. Abychom tak byli ochotní a schopní vůbec přijmout vlastní zranění. Dej, ať poznáváme sílu ve slabosti, ať se neuzavíráme před utrpením, které je kolem nás i v nás. Pomoz nám pohybovat se po této zemi s úctou, následovat Evangelium na cestě, která začíná pod našima nohama. Odevzdáváme ti naše trápení. Dej, abychom se v nich neztratili, ale byůo nalezeni Tebou. Skrze Krista nšeho Pána. Amen.

Meditace

Ztište se. Zavřete oči. Představte si, že stojíte bosí na zemi – cítíte její chlad, nerovnosti, tíhu i oporu pod svými chodidly. Vlastně to udělejte hned. Zujte si boty a našlapujte ve vědomí, že není třeba nic dokazovat a nikomu se omlouvat. Stačí jen stát a cítit na patách i prstech chlad nebo teplo, otlaky kamenů, Přijměte své chyby a touhy. Jsou vaše a je v nich skrytý dar. Přijměte sami sebe, tak jako tuto zemi pod vámi. Až půjdete dál, zkuste si uchovat tuto zkušenost pravdivého dotyku. Cesta začíná právě tady.

Svatý Bille W., oroduj za nás.