Kdosi nás volá k třetímu

Existují básně, které nikdo nenapsal, i když mohl, neexponované fotografie i horce zadýchaná místa v denících, o nichž nasvědčují dvě nebo tři tečky, nebo prázdný list. Jsou věci prvního řádu, které nás hrbí i rozechvívají v lemu srdce. Jsou natolik podstatné, jak moc toužíme odevzdat druhému své chtonické hlubiny, neboť i v jizvách proudí krev. V prostřed snad promlouvá probuzený hlas, zatímco z daimonia odpovědí pokoj nepřichází, snad jen další ponížení, smutek, stud a pouta. Ale tady je ticho nikoliv mlčenlivé, ale zcela vysvlečené.

Věci druhotné

Jsou také věci druhého řádu, a ty jsou prahem těla k prvnímu a branou duše k třetímu. Zde se podobáme té, která nás stovřila ke svému obrazu. A tak i my tvarujeme po svém z hlíny slov, tónů, olejových barev, clon a pohybu světla. Pod hřbety a ořízkami na mém okně, byste teď našli červenou knihu, hymnus o perle, stébla trávy, sbírky blízkých i nejbližších, a jistojistě Janovo evangelium založené na jeho první straně (slovo se stalo tělem). Na mých stěnách si prohlédnete fotogografie autorů všech světových stran a pohlaví, a na skříni s oblečením krabici od bot. V ní pak polaroidové obrázky dětství, obrázky s tátou, dědou, řekou, i obrázky poraněné ve vzpomínkách. Na cigaretově žlutých zdech, je velké okno. Dívám se jím ven z otisků minulosti na oblohu. Zvlášť teď v noci. Také vy asi máte své popraskané buklety podobných či docela odlišných žánrů a pohledů, které vám pomáhají či brání být. Bez věcí druhého řádu by člověk zůstal hladký, jako když někdo pískne na píšťalku a zakřičí štronzo. Bohu díky, že sklo je průsvitné a praská. Nic, kromě dřevěnících nohou, by nás nebolelo a otupělost v tom skrytou, by časem považoval za žádoucí stav, který se musí jen opakovat. Tak jak by člověku scházela úcta k sobě, chtěl by život jen zoufale padělat, prost intuice, naslouchání srdci a byl by zbaven vyživující nejistoty zda něco zaznamenal, že se pokusil o účast na životě.

Třetí řád věcí

Předměty třetího řádu neprávem přehlížíme, začneme-li usilovat o spiritualitu. Ach ano, usilovat, jinak to přece napoprvé nejde. Třetímu upíráme svatost pro předznamenanou sprostotu. Považujeme je za poslední, aniž bychom slyšeli, že poslední budou prvními, a nestydíme se přitom říkat "já jsem praktikující…." Zabarvujeme je neúctou žvástu v bezvědomí kulturní revoluce a nestoudné kapitalizace čehokoliv. Třetí věci splývají z nebe do hmotného světa zdánlivě samozřejmých věcí. Nejsou dotovány žádným ministerstvem, ale vlastním dechem. Ráno umyjeme například své tělo bez známek soucitu, bez jemnosti, kterou nám prokáže sprchová hadice mnohem milosrdněji, než vlastní mysl. Vypijeme čaj, aniž bychom si uvědomili jeho chuť a ocenily tisíceré tvary prstů, které jej posbíraly, zabalily a dopravily až k nám, hluboko pod cenou darovaného času.

V přívrženeckém odpojení se fanaticky stavíme na odpor čemukoliv, tak často a rychle, že není jisté, zda jsme niterně přesvědčeni o všech informacích, které povyšujeme na poznání, nebo se jen bojíme vlastního středu mezi stehny. Třetí věci křižujeme a podrobujeme, pro jejich nehotovost, z níž jsme usoukáni, namísto bdělé vděčnosti nad tímto hmatatelným znamením nekonečného. Ačkoliv je naše bdělé účastenství na životě skryto v nejprostší lidskosti papírových ubrousků, tašky s jídlem, přírody, intimity zubních kartáčků až k posteli na níž se objímáme či souložíme, chceme uletět vysoko nad sebe sama.

Posvátný čas

Jednoho dne však přijde vyvolený čas a veškeré se milosrdně zlomí a tudy se teprv začneme vracet k ryzosti třetích, druhých a nakonec i prvních věcí. Zdá se, že nejslabší a tisíckráte zapírané místo je podsvětním východem z Hádu oddělenosti a nelze jej naštěstí obejít. Neboť tak Ona miluje svět.