Meditace #209

V hlubině soucitu – srdce v Bohu

"Tys ticho, které mluví, když umlknu.
Tys světlo, které neoslepuje, ale pálí.
Tys soucit, který se neptá, ale sestupuje."

Pane, všechny mé obrazy o Tobě se rozplývají,
jako mlha nad vodami, když vyjde slunce.
Zůstává jen ticho. A v tom tichu – Ty.

Jako Avalokitešvara sestupuje do pekel,
tak i Ty, Kriste, sestupuješ do mé bolesti.
Ne jako soudce, ale jako bratr.
Ne jako ten, kdo mě mění, ale jako ten, kdo mě nese.

"Tvůj soucit je hlubší než má vina.
Tvá přítomnost je tišší než mé výčitky.
Tvé světlo je temnější než má noc – a přesto mě vede."

Nechci už chápat.
Nechci už dokazovat.
Chci jen být – v Tobě.

Jako voda, která se vzdá tvaru,
jako dech, který se vrací do ticha,
jako duše, která se ztrácí v Lásce.

"Když se ztrácím, Ty se rodíš.
Když mlčím, Ty mluvíš.
Když umírám sobě, Ty žiješ ve mně."