Pane, otevři mé srdce, abych se nebál úzké brány.
Dej mi odvahu vejít cestou, která není pohodlná, ale pravdivá.
Uč mě hledět ne na to, co je viditelné, ale na to, co je věčné.
Ať se v mém tichu rozhostí tvé světlo.

Úzká brána a neviditelné světlo

"Vcházejte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby, a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá."
(Matouš 7,13–14)

"Proto neochabujeme. I když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto naše nynější lehké soužení nám totiž působí přenesmírnou váhu věčné slávy, když nehledíme na věci viditelné, nýbrž na neviditelné."
(2. Korintským 4,16–18)

Úzká brána není místem, ale postojem. Je to způsob, jak se díváme – ne očima těla, ale očima srdce. Ježíš nás zve k cestě, která není pohodlná, ale pravdivá. Pavel tuto cestu zná: je to cesta, na níž se vnější člověk ztrácí, ale vnitřní se den za dnem obnovuje.
Úzká brána není pro ty, kdo hledají jistotu, ale pro ty, kdo hledají pravdu. Je to brána, kterou projdeme jen tehdy, když odložíme přebytečné – své představy, své strachy, své ego. Je to brána, která se otevírá jen tehdy, když se zmenšíme natolik, že jí můžeme projít.
Pavel nám připomíná, že to, co se zdá být "lehkým soužením", je ve skutečnosti přenesmírná váha věčné slávy. Ale tuto slávu nelze vidět očima světa. Je skrytá. Je neviditelná. A právě proto je skutečná.
Úzká brána je bránou do neviditelného. Do prostoru, kde se nesoudí podle úspěchu, ale podle věrnosti. Kde se nepočítá výkon, ale přítomnost. Kde se nečeká na uznání, ale žije se z milosti.

Otázky k rozjímání:

- Co ve mně touží po široké cestě – po pohodlí, uznání, kontrole?

- Co ve mně je připraveno vejít úzkou bránou – cestou ticha, důvěry a odevzdání?

- Jak "nehledět na věci viditelné, nýbrž na neviditelné?