Metafyzika neúnosného

Diana Arbus změnila způsob, jakým můžete nahlížet jinakost. Nikoliv ve smyslu prosté ošklivosti, ale něčeho, co by se dalo nazvat "nesnesitelným pohledem" směrem k nekonečnosti, nebo chcete-li k Bohu. Alespoň tak to zmiňuje Umberto Eco, když říká, že "Krása je v jistém smyslu nudná. I když se její pojetí v průběhu věků mění... krásný předmět musí vždy splňovat určitá pravidla. Ošklivost je naproti tomu nekonečná jako Bůh. Stoupnout si s fotoaparátem do místnosti psychiatrické léčebný a mačkat spoušť dnes dovede kdejaký idiot. Diana Arbus to však udělala jinak. Její pohled je nevyslovitelně soucitný. Kde se pohled stával čím dál víc neúnosným, právě tam mě to vždycky táhlo. Ale zmáčknout spoušť to chtělo odvahu, modlitbu a ani teď nejsem přesvědčený o tom, že bych svá díla komukoliv ukazoval. Totiž kde se většina štítila neforemného těla a jiní se dovolávali Božích trestů, Diana odhalovala prostou lidskost s ženskou laskavostí a to ještě ve výjimečném měřítku – propast mezi tím, kým člověk je, a tím, jak chce být spatřen druhým člověkem. Její fotografie se stala slovem bez sentimentu, radikálně mlčícím a také ve své době radikálně odmítnutým.

V dnešním náboženství filtrovaných selfie s zuckerbergovskými identitami působí práce Arbus naprosto prorocky, v duchu Delfské věštírny, či nápisu, který pravil "poznej sám sebe." A to se vám přihodí přátelé, pokud se tedy zahledíte na práce právě fotografky, kterou Diana bezpochyby byla. Zjistíte, kdo jste.

V tomto krátkém zamyšlení se samozřejmě vyrovnávám s něčím, co nutně potřebuji a dokonce chci. Protože po tom volá celé mé svědomí. Jestli mohu vůbec někdy pomyslit na to, že své fotografie odhalím druhým, musím se v rámci intimního dokumentu podívat do očí těch, které portrétuji, minimálně s takovou poctivostí, s níž to dělala Diana. A to se mi přátelé povedlo jen málokdy. Téměř vždycky při takovém fotografování přišlo něco nečekaného a velmi rušivého, že má pozornost byla ta tam. Dalším důvodem takto uvažovat o intimním dokumentu je fakt, že odmítám činit ze své fotografie raznici a podle osvědčeného mustru lidi kolem sebe jen dojímá a šokuje, aniž by je donutil k odpovědi na otázku, kým jsou oni, když se dívají.

Sakrální marginalita

Arbus sama sebe označovala za fotografku věcí, které nikdo nevidí. V dopisech a rozhovorech (shromážděných v Diane Arbus: A Chronology) hovoří o propasti mezi záměrem a efektem: "Naše celá fasáda je jako znamení světu, aby si o nás myslel určitým způsobem, ale existuje bod mezi tím, co chceme, aby lidé o nás věděli, a tím, co jim nemůžeme zabránit poznat."

Tento rozpor je jádrem její etiky – nikoli jen pouhé trapné morálky, kterou hlásají církve. Ikonická fotografie Identical Twins, Roselle, N. J. (1967) to vypráví dokonale: dvě sedmileté holčičky v identických šatičkách stojí proti zdi jako dva stejní andělé – a přesto jeden se usmívá, druhý ne. Barthesovo punctum – lehce povytažené punčochy, drobný rozdíl v postoji – odhaluje, že i absolutní podobnost je iluze. Jsou to dvě samostatné duše, které se snaží splývat s rolí dvojčat. Bohužel nesmím užít žádnou fotografii Diany Arbus ve své článku, ale kdo chce, její práce si dohledá.

V jejích "monstrech" – trpaslících, transvestitech, lidech na okraji – neviděla Arbus deformity, nýbrž svatost. To dobová kritika je nazývala monstry, ona v nich nacházela nevídanou důstojnost, což ti, kteří stáli modelem vycítili. Dianina fotografie se stává sakrálním aktem, kde se marginalita mění v posvátné. Zde se naplňuje Ježíšovo slovo, že první budou posledními a poslední prvními. A věřte, že nepřeháním, i když si plně uvědomuji velikost slov, která užívám.

Vstupuji do života

Fotografie je tajemství poblíž absolutní Pravdy. Čím víc vám prozradí, tím méně o tom všem budete cokoliv vědět a tak to má být. Takovou intimitu snese málokdo – a věřte mi, za mnoho svých snímků jsem tvrdě zaplatil probdělými nocemi, okradením i depresí. I tady se k Dianě vztahuju s respektem, neboť i ona platila, a nakonec zaplatila mnohem víc.

Intimní dokument, který je základem připravované mé výstavy Vstupuji do života, vznikl v nemocnicích, léčebnách, azylových domech a na periferiích společnosti. Na místech, kam se "slušní" lidé raději neodváží, protože by mohli ztratit něco ze své skvělé pověsti. Tam, kde Arbus vstupovala do parků a bytů newyorských outsiderů, já vstupuji do nemocničních chodeb, do kuřáren na psychiatrii či úkrytů, v nichž přebývají vytěsněná těla, a přiznám se, že nejtěžší to je když vcházím do koupelny, tak si svůj foťák vzít nemohu. Výsledkem nejsou identické fotografie, takovou pozornost si nezasluhuji. Ale co mohu s poctivostí říci, že výsledkem jsou velmi podobné pocity při samotném procesu exponování snímku. A to je práce s duší přátelé.

Tělo jako text nebo trest?

Tělo je pro mně textem i texturou, jímž je psán člověk – alespoň tak usuzuji z první kapitoly svatého Jana. Jako kněz vnáším na fotografický papír dimenzi slova, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Nebo spíš se o to zoufale pokouším.

Arbus dlouho odhalovala propast mezi fasádou a skutečností, mezi opuštěností a ukřižováním očima těch, kteří patří k většině. Za tu odvahu získala ocenění – samozřejmě im memoriam, a na jejím dědictví se dnes živí poměrně slušně nemalé houfy těch, kteří nedokázali nikdy nic. Po Dianě však zůstal odkaz a snad i pozvání pro každého, kdo bere do ruky fotoaparát. Pokoru, Filipe, pokoru. Vždyť sám jsi monstrum, sám jsi nechtěný a patříš tam – mezi ty, kteří jsou vyvrženi a odsouzeni k tomu, aby byli Bohu blíž.

Tělo intimního dokumentu se stává nevyslovitelností vysloveného, tajemstvím, nikoliv pouhopouhou ubohou performancí. Arbus je lidská a hluboko uvnitř se velmi tvrdě hádá s Kýmsi: dvojčata v šatičkách, transvestité v parukách, obři mezi obyčejnými lidmi – všechen tento dokument hraje skrytou roli a zároveň ji až dětsky prozrazuje. U mne je tělo nahé v doslovném i existenciálním smyslu – vždycky nahé, i když má na sobě deset vrstev látky: tělo v nemocniční košili, tělo na ulici pod dekou, tělo vytěsněné, nepřijaté, zapáchající, zakrnělé, vysmívané, tělo, od něhož si většina raději odsedává. Zde vstupuje Agambenův nahý život – neredukovaný na pouhou neurobiologickou existenci, který však právě v této nahotě získává právo být pozdvihován nad oltářem se slovy "hoc est corpus meum".

Pronikavý detail není v dramatičnosti, ale v očích, jež se dívají zpět, v mezním okamžiku záblesku a světla perforujícího sklo fotoaparátu. Tělo se prostě stává místem, kde se setkává zranění a milost.

Diana Arbus byla průkopnicí soucitu skrze objektiv – takového, který vyžaduje odvahu neuhnout. Její dílo nám ukázalo, že v "monstrech" je lidství skutečnější než u kohokoliv z nás.

Jestli vůbec existuje skutečná fotografie ( čemž stále silně pochybuji), pak jde o obraz, zachycující nejen pouhou pravdu, ale naprosto vše. Konstatuji, že jsem byl mnohokrát svědkem intimity natolik posvátné a numinozní, že v ní mohl klidně zůstat pach moči, modřiny na rukou, podlité oči a rozechvělý pláč a nesrozumitelná slova mezi vypadanými zuby. V době, kdy se snažíme skrývat své stíny za role, je intimní dokument nejjasnějším vyznáním víry. A o to se také hodlám pokoušet.