Odpověď Dianě Arbus

"Ve světě je něco ironického a souvisí to s faktem,
že to, co máte v úmyslu, nikdy nevyjde, jak jste to chtěli."
— Diane Arbus

Ráno jsem konečně našel odvahu odpovědět. Rozptýlené světlo v rámu uzavřeného oddělení, kde se lesknou obnažená ramena a ticho očí, která se dívají, aniž by viděla. Záblesky Graflexu přivyklé anorexii, modřinám v rozkroku, zoufalému křiku v nepřítomnosti pozorovatele. Masa otočená zády. Chybí ruce, které by uchopily stud a vydržely to aspoň pár minut.

Tak jako básník musí porušit všechna přikázání, i fotograf, chce-li jím opravdu být, musí nutně zavřít jedno oko a druhým se podívat pod sebe. A přinést o tom zprávu – zmatenou, ironickou, erotickou, ve vrstvách, zrnitou, která se na první pohled nemůže líbit. Ostatně dle mého gusta je líbeznost dosti sádrová, bez pohlaví, bez bolesti.

Odpovídám ale komu. Ano, vlastně odpovídám jí. Dianě. Slyší mě? Diane Arbusová (1923–1971) byla průkopnicí intimního dokumentu - mimořádné intimní fotografie, která se nebála obrátit svůj objektiv k těm, které společnost odmítla – k transvestitům, trpaslíkům, lidem s duševním onemocněním, prostitutkám a dětem s pěstním revmatem. Její styl byl přímý, nekompromisní, často centrálně komponovaný, s využitím čtvercového formátu Rolleiflexu a přirozeného světla. Její slavná série z výstavy New Documents (1967, MoMA) změnila způsob, jakým vnímáme dokumentární fotografii dnes.

Její práce připomíná později třeba Mary Marková, která vstoupila do světa dětí bez domova a pacientů psychiatrických léčeben. Její série Streetwise (1983) zachycuje život dětí na ulici Seattlu s neobyčejnou empatií. Donald Weber ve své sérii Interrogations (2011) dokumentoval výslechy na Ukrajině – syrové, statické portréty lidí v okamžiku absolutní zranitelnosti. A Sebastião Salgado, humanistický vizionář, ve svých cyklech Workers a Genesis ukazuje člověka v krajině, která je stejně krásná jako krutá. A je tak mimochodem, je to až směšné, že se sám pokouším o něco jiného a poněkud stejného, ale zpět k původní myšlence.

Všichni zmínění – stejně jako Arbus – se dívali. Ne shora, ale ZBLÍZKA. Z místa, kde se bolest stává společnou řečí modlitby. A já, fotografující, se k té modlitbě připojuji. S vírou, že světlo má smysl. A že i plačící zrůda v nás může být svatá.

Děkuju.

ThDr. Filip Štojdl

původní článek pro časopis @STUdˇ

Zdroje:

[1] Mary Ellen Mark, Streetwise (1983). Dostupné na: https://www.maryellenmark.com/streetwise

[2] Diane Arbus, New Documents (1967, MoMA). Dostupné na: https://www.moma.org/calendar/exhibitions/2420

[3] Donald Weber, Interrogations (2011). Dostupné na: https://www.donaldweber.com/interrogations

[4] Sebastião Salgado, Workers a Genesis. Dostupné na: https://www.amazonasimages.com