OTČENÁŠ podle filosofky a mystičky Simon Weil

Význam jednotlivých částí modlitby a jejich lidský rozměr podle francouzské mystičky, teoložky, básnířky a filosofky Simone Weil. Tento text je natolik hluboký a krásný, že vedle mnoha jiných a také kvalitních výkladů k Modlitbě Páně, má tento především lidský rozměr, ženský pohled, srozumitelnost a vede rozhodně na hlubinu. Proto jej také rád sdílím prostřednictvím svého webu.

Otče náš, který jsi v nebesích

Bůh je náš Otec – všechno opravdové v nás pochází od Něho. Patříme Jemu a On nás miluje jako sebe sama. Hledáme-li Ho, nemusíme se vydávat daleko, stačí změnit směr svého hledání; ve skutečnosti je to On, kdo hledá nás. Uvědomíme-li si, že je nekonečně nad naše chápání, můžeme si být jistí, že zlo v nás nemůže poskvrnit Jeho čistotu, blaženost ani dokonalost.

Posvěť se jméno tvé

Jméno Boží je pro lidská ústa nevyslovitelné a představuje samu svatost. V lidském světě se projevuje krásou, řádem a vnitřním světlem člověka. Když prosíme o posvěcení Božího jména, prosíme v podstatě o to, co už existuje věčně a dokonale – nemůžeme přidat ani ubrat, jen se na tuto skutečnost obracíme.

Přijď království tvé

Boží království je naplněním lidské duše Duchem svatým. Ten vane, kam chce, a my jej můžeme pozvat jedině opravdovým voláním bez konkrétních představ nebo očekávání. Jako člověk žíznivý touží pouze po vodě, tak i naše bytost má toužit po samotném Božím království.

Staň se vůle tvá

Jediné, co můžeme s jistotou přijmout, je Boží vůle o minulosti – vše, co se stalo, je v souladu s Jeho mocí. I budoucnost, jakmile se stane minulostí, je součástí této vůle. Naším úkolem je s důvěrou přijmout cokoliv, co nám život přináší, ne proto, že to je podle našich představ, ale protože to Bůh dopouští. Právě v této poslušnosti je absolutní dobro.

Na zemi, stejně jako v nebi

Naše touha po souladu s Boží vůlí by měla pronikat nejen do duchovních záležitostí, ale i do každodenního života. Musíme přijmout svá minulá selhání a do budoucna toužit pouze po tom, co je v souladu s Božím plánem. Odpoutání od vlastních představ a připoutaností je zde klíčové.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes

Kristus je náš chléb – ten, kdo přináší nadpřirozenou potravu duši. O tento chléb můžeme prosit jen v přítomném okamžiku, protože pouze nyní můžeme Bohu otevřít dveře svého nitra. Materiální i duchovní chléb je pro nás nezbytný – energie a síla pro život proudí jak z fyzické potravy, tak z vnějších i vnitřních podnětů. Skutečné naplnění však přichází ze zdroje, který je v Nebi.

A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům

Když prosíme o odpuštění, musíme nejprve sami odpustit vše, co jsme utrpěli, i to, co považujeme za svá práva. Odpustit znamená vzdát se celého svého nároku na minulost a být připraveni přijmout novou budoucnost bez zátěže starých křivd. Skrze odpuštění se očišťujeme a vytváříme prostor pro Boží milost.

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého

Po rozjímání o Božím jménu, království a vůli přichází pokora – vědomí, že celý náš život je ovlivněn časem a změnami. Přijetím této skutečnosti dosahujeme opravdové pokory a otevřenosti pro vše, co přichází.

Závěrečné zamyšlení

Modlitba Otčenáš v sobě zahrnuje všechny možné prosby a je úběžníkem modlitby stejně jako je Kristus středem lidstva. Je nemožné ji vyslovit s plnou pozorností, aniž by se v člověku něco nezměnilo – byť jen nepatrně, ale vždy skutečně.

Simone Weilová (1909–1943) byla francouzská filosofka, mystička a aktivistka, jejíž život i dílo zůstávají hluboce inspirující svou radikální opravdovostí. Narodila se v Paříži do židovské rodiny, ale její duchovní hledání ji přivedlo k hluboké křesťanské mystice, aniž by kdy formálně vstoupila do církve. Vynikala intelektem i citlivostí: už jako dítě odmítala cukr na znamení solidarity s vojáky v zákopech, později pracovala v továrnách, aby pochopila utrpení dělníků, a připojila se k republikánským silám ve španělské občanské válce.

Její filosofie se dotýká témat jako je utrpení, spravedlnost, milost a "dekreace" ega – tedy duchovní vyprázdnění, které umožňuje přijetí Boží přítomnosti. Weilová věřila, že opravdová pozornost k druhému je formou modlitby, a že lidská duše potřebuje zakořenění, aby mohla žít plně a pravdivě. Zemřela ve věku 34 let v Anglii, vyčerpána nemocí a dobrovolným půstem ze solidarity s okupovanou Francií.

Její díla jako Čekání na Boha, Potřeba zakořenění nebo Tíha a milost dodnes oslovují čtenáře, kteří hledají propojení mezi duchovní hloubkou a společenskou odpovědností.

Verze Arménské Otčenáše v jeho mystické zpívané formě: