Prošel jsem peklem a vstupuji do života

Nyní bych tu nestál a nenabízel pomoc, nebýt milosti, lidí a velmi tvrdých zkušeností. V životě jsem přišel takřka o všechno. Když umřel můj táta, rozvedl jsem se a přestěhoval jinam. Pak jsem začal pít a můj život se zhroutil. Přestal jsem být knězem a stal se ze mě na několik let jen alkoholik. S odstupem času však můžu docela odpovědně říct, že to bylo to nejlepší, co se mi mohlo v životě přihodit. Musel jsem ztratit falešné jistoty, přátele, vztahy, představy a mraky iluzí, aby se mohlo zrodit něco skutečného a opravdu nového. Cesta ke světlu totiž v mém případě vedla skrze naprostou tmu.

Temná noc a třesoucí se ruce

Nejtěžší zkouškou pro mě byly více než tři roky těžkého pití. Byl to každodenní, předem prohraný boj, který neměl jiný účel než usnout s ještě větší prázdnotou. Ráno jsem se budil s klepajícíma se rukama a musel jsem se napít, aby ten neustálý vnitřní i vnější neklid na chvíli zastavil. Večery však končily stejně beznadějně – dvěma lahvemi vodky a úzkostí, ve které se nešlo pořádně nadechnout.

Postupně se mi ztrácel smysl života. Přicházel jsem o kolegy, známé i o své poslání, které jsem tolik miloval. Nastala chvíle, kdy nezbylo vůbec nic. Neměl jsem milovanou práci - moje poslání, zdraví, ani vůli vůbec dál existovat. To, co jsem nepoztrácel sám, jsem si nechal ukrást. Nejhůře se na mně však podepsalo jednání církve, od níž jsem v nejtemnější hodině očekával pomoc, ale místo ní přišla jen pomsta a vypočítavé jednání těch, kteří se mě rozhodli nahradit (jak jinak, než sami sebou). Ostatně ale i tohle poznání bylo pro mne jako pro člověka, který v církvi vyrostl, velmi cenné. Už jsem věděl, že sekta se bude vždycky chovat jako sekta. Nakonec jsem skončil v léčebně pro závislé v Červeném Dvoře a tak trochu v jiném světě.

Červený Dvůr: Škola vnitřní svobody

Právě tam, po prožitém pekle, začal můj pomalý návrat do života. Po třech měsících léčby jsem se ocitl zpět v Praze. Byl jsem bez práce, bez prostředků a bez jasné představy, co bude dál. Ptal jsem se sám sebe: Kam se vlastně vrátit? Jak žít s vyhořením a nálepkou vyléčeného alkoholika? Existuje vůbec ještě pro padesátiletého muže nějaká cesta, nebo je vše definitivně u konce?

A právě v tomto bodě se začaly dít zázraky. Poznal jsem, že v té hloubce nejsem sám. Zůstali kolem mě lidé, které dnes mohu poctivě nazvat blízkými. Pochopil jsem, že mé kněžské poslání nezaniklo, ale jenom se proměnilo. Nyní mám konečně co říci druhým a nemusím za to chtít peníze, tak jako většina lidí, kteří si z kněžství udělali svůj byznys. Jsem schopen nejen zcela nově naslouchat, ale skutečně s soucítit s lidmi kolem sebe – nikoli je litovat, ale stát s nimi v jejich bolesti. Mohu se modlit a dávat z pokladu, který jsem nalezl v troskách svého starého já. Mohu dávat konečně z místa, kde přijímám sebe sama takového jaký doopravdy jsem. Mohu brát a dávat z místa odpuštění sobě sama.

Průchod liminálním prostorem

Už v léčebně jsem si psal deník. Zapisoval jsem si vše: od hluboké marnosti až po záblesky naděje. Vedle modliteb se v mých poznámkách objevovaly myšlenky z knih, které mě tehdy doprovázely. Nebyla to jen Bible, ale i texty Richarda Rohra, Henriho Nouwena, C. G. Junga či Thich Nhat Hanha. Skrze ně a skrze deníky Terezie z Lisieux jsem pochopil svou krizi jako cestu "liminálním prostorem" – posvátným meziprostorem, kde staré zemřelo a nové se ještě nezrodilo. Byla to jakási zvláštní iniciace a naprosto nezasloužená milost a láska, což vidím až teď.

Dnes už nic ze své minulosti nemažu, needituju to a především to vůbec nechci dělat. Už neviním ze svých chyb, ale jsem za ně čím dál vděčnější. Nyní mám až dětskou radost z především z toho, jací lidé odešli z mého života, a že absence jejich těžké toxicity (kdy pro ně ze vztahu a kontaktu prostě musím být nějaký benefit) mi vůbec nechybí; a jejich absence mi naopak umožňuje žít normální, radostný a především střízlivý život v pravdě a radosti s těmi, kteří vnímají život jako dar, stejně jako já.

Kněžství na prahu ulice

To, co jsem prožil, má mnoho rovin. Tou nejhlubší je proměna mého vnitřního světa. Moje modlitba, každodenní eucharistie i mariánská úcta se staly něčím zcela novým, živým. Ocitl jsem se obrazně i doslova na ulici, abych právě tam směl sdílet svou víru. Právě z tohoto místa, z okraje společnosti, jsem nyní schopen poskytovat podporu, modlit se za uzdravení, udílet pomazání nemocných či zpovídat.

K tomu všemu už nepotřebuji institucionální kulisy ani kamenné kostely. Tyto rekvizity k mému současnému kněžskému poslání nepatří. Moje "katedrála" je tam, kde je člověk v nouzi. Ze stejného zdroje zkušenosti čerpám i pro svou odbornou práci. V připravované knize "Iniciace závislostí" se věnuji procesu individuace a liminalitě, která se týká každého z nás. Chystám také webináře pro ty, kteří hledají spirituální cestu a chtějí svůj život pochopit v širších souvislostech.

Důvěra v novou šanci

Zkrátka jsem zpět. Vstupuji do života s novou silou, buduji komunitu a doprovázím muže i ženy v jejich osobních krizích. Věnuji se svému duchovnímu poslání a zároveň se učím radovat z maličkostí. Ačkoliv zatím materiálně nemám prakticky nic a žiju v azylovém domě, cítím obrovskou vnitřní svobodu. Důvěřuji v život a děkuji všemu a všem za tuhle neuvěřitelnou příležitost. Peklo skončilo a v jeho popelu jsem našel to nejcennější: sám sebe v Bohu.