Richard Rohr: Závislost

Závislost na našem způsobu myšlení. Všichni vnímáme naše vzorce chování jako normativní (tzn. určující normu), logické a nepochybně pravdivé, a to i tehdy, když nedávají smysl. Stále znovu a znovu opakujeme to samé, a to dokonce i tehdy, když nám to nic nepřináší (když to pro nás nefunguje). Toto je sebedestruktivní, až "démonická" podstata každé závislosti a zejména té, která se týká našeho smýšlení. Myslíme si, že naše smyšlení nás definuje (že "jsme" naším smyšlením), a dokonce vnímáme naše smýšlení jako naprosto "pravdivé", což nás ale vzdaluje od reality.

12 kroků AA se často stane pouhým programem abstinence / střízlivosti od návykové látky a mnoho závislých lidí nedovedl k "životní duchovní zkušenosti", kterou zakladatel AA (Bill W) považoval za naprosto základní, aby mohlo dojít k úplnému uzdravení.

Hovoříme-li o tradičních křesťanských stádiích duchovní cesty jako (1) očištění, (2) osvícení a (3) sjednocení, příliš mnoho závislých se nikdy nedostane do druhé etapy – žádné skutečné osvícení vlastního já, a natož pak etapy třetí – bohatého života skrze zakoušení jednoty s Bohem. A je mi líto, že to musím říct, ale tito závislí lidé tak vlastně zrcadlí i mnoho konvenčních křesťanů.

Je to má více než čtyřicetiletá zkušenost jako kněze, že to samé můžeme říci o spoustě křesťanů a duchovních, kteří jinak mají dobré úmysly. Jejich náboženství se jich nikdy nedotklo, nikdy jím nebyli uzdraveni na úrovni "nevědomí",kde jsou uloženy všechny skutečné motivace našeho jednání, všechny bolesti, neodpouštění, hněv, zranění a klamné představy – jsou tam dobře schovány a přesto plně funkční a provozuschopné. Nikdy nešli do své "vnitřní komnaty", kam nás Ježíš zve a kde se vše v tajnosti skrývá (Mat 6:6). Křesťané jsou obvykle upřímní lidé s dobrými úmysly, dokud se však nejedná o otázky ega, kontroly, moci, peněz, zábavy a bezpečí. Potom mají tendenci se chovat jako všichni ostatní. Často jim dáváme falešnou verzi evangelia, určité "fast-food" náboženství bez jakékoli hluboké přeměny (transformace) jejich osobnosti; a výsledkem je duchovní neštěstí (katastrofa) "křesťanských" zemí, kde jsou lidé orientovaní na spotřebu (konzum), jsou pyšní, agresivní (bojechtiví), rasističtí, rozdělující se do společenských vrstev, a závislí jako kdokoli jiný – a obávám se, často dokonce horší.

Neschopnost vidět naše osobní pochybení je podobná naší neschopnosti vidět institucionální hříchy a hříchy na úrovni celých národů. To je identický vzorec pro závislost a popření. Díky Bohu, že papež Jan Pavel II. začlenil do naší slovní zásoby slova jako "strukturální hřích" a "institucionální hřích". Ve většině křesťanské historie až doposud to nebylo ani součástí diskuze, protože jsme se soustředili výhradně na naše osobní hříchy.

Máme tu uzavřený koloběh ega: "Chci být mocný" -> "Převezmu kontrolu" -> "Vždycky budu mít pravdu" -> No podívejte, já jsem opravdu mocný!" To je začarovaný kruh vůle (touhy) po moci. Ten nečiní lidi šťastnými, a šťastní nejsou ani druzí lidé okolo nich. Jakékoli základní předání / odevzdání naší vůle moci předchází jakémukoli myšlenkovému systému / víře. Ve skutečnosti bych řekl, že právě to, co dělá tak mnoho náboženství neškodných, neúčinných a dokonce nezajímavých je, že je zde jen zřídkakdy konkrétní "rozhodnutí odevzdat naše životy do péče Boha," a to dokonce i u mnoha lidí, kteří chodí do kostela, chrámu nebo mešity.

"Zřeknutí se svého já!" Co mohl Ježíš asi tak myslet nebo kam mířil tímto absolutním a nezodpovědným vyjádřením? Je to něco, o co se budhisté snaží při meditaci? Samozřejmě! Jsem si naprosto jistý, že Ježíš myslel přesně to, o čem hovoří Krok 3: radikální odevzdání své vůle Někomu, komu důvěřujeme více než sami sobě. Budhisté se prostě přestali hádat o konkrétní jméno, komu se odevzdávají, ale často se jim daří lépe ono jak ve skutečnosti odevzdat jejich ego a potřeby kontroly.