Rozhovor: Filip Štojdl o Richardu Rohrovi, duchovní krizi a návratu k podstatě

Filip Štojdl (nar. 1975 v severočeských Podbořanech) je biskupem Církve jednoty, duchovním, který si prošel hlubokou osobní krizí, a mužem, který dnes znovu nachází smysl v jednoduchosti, soucitu a přítomnosti. Vyrůstal v jihočeském Písku, má dvě děti, žije s básnířkou Marikou Mariewicz a ve volném čase se věnuje černobílé fotografii – intimnímu dokumentu. Vydělává si běžnou prací mimo duchovní službu, protože, jak sám říká, "víra mě neživí – ale živí mě to, co skrze ni mohu sdílet". V rozhovoru se Zuzanou ze společenství Agapé otevřeně mluví o své cestě od nejmladšího biskupa v zemi přes vyhoření, závislost a léčbu až k duchovnímu návratu, který ho přivedl mimo jiné k učení františkána Richarda Rohra.

Zuzana: Filipe, co tě přivedlo k Richardu Rohrovi a proč tě jeho učení tak oslovilo?

Filip: Možná proto, že jsem si ještě před padesátkou stihl prožít to, co jiní lidé zažívají postupně – a někteří vůbec. Není to lepší ani horší, prostě to je. A vždycky jsem se k tomu musel postavit čelem. V roce 2012 jsem se stal nejmladším biskupem v České republice. Postavil jsem se za obnovu kostela v Mirovicích, i když to bylo proti vůli ostatních. Doprovázel jsem stovky umírajících a jejich blízkých. A pak přišla temnější kapitola – od roku 2015 jsem bojoval s depresí, úzkostmi, vyhořením, a nakonec i těžkou závislostí na alkoholu.

Zuzana: To muselo být nesmírně náročné. Co ti pomohlo se z toho dostat?

Filip: Mnohaměsíční léčba, terapie, víra, ženská spiritualita, sexualita… a něco, co bych nazval "síla větší než naše". A právě tady mě hluboce oslovilo učení Richarda Rohra a praxe Anonymních alkoholiků. Ne jako teorie, ale jako zkušenost. Jeho spiritualita nešustí, jak říkal Ivan Štampach papírem dogmat, ale je cítit po soucitu a proměně.

Zuzana: Jak bys popsal Rohrovu duchovní cestu?

Filip: Rohr navazuje na františkánskou tradici, ale mluví jazykem živého člověka (ne jazykem mrtvol jako církve). Nejde mu o správné názory, ale o správný život – uskutečňovanou modlitbu. Jeho spiritualita je lidská a mimořádně otevřená. Říká, že člověk nemusí následovat Ježíše, aby dosáhl spásy. Spíš se má zamilovat do božské přítomnosti, ať už ji nazývá jakkoliv. To je pro mě nesmírně osvobozující.

Zuzana: V čem konkrétně tě jeho přístup nejvíc ovlivnil?

Filip: V tom, že už neusiluji o vítězství nebo úspěch. To už mám, bohudíky, za sebou. Chci být s lidmi, které miluju. Věnovat svou sílu věcem, které mě naplňují. A vytvářet prostor, kde mohu působit jako kněz – pro všechny, kteří se ocitli na dně. Právě tam totiž Rohrova spiritualita nejvíc ožívá. Nabízí křesťanství očištěné buddhismem a soucitem.

Zuzana: Jaký je podle tebe jeho největší přínos?

Filip: V tom, že spojuje mystiku s občanskou angažovaností. Nebojí se postavit za menšiny, za pravdu, za lásku. Věří, že modlitba může měnit společnost, stejně jako mění nás. A že Bůh prostupuje každým okamžikem. Není to útěk do nebe, ale hluboké ponoření do přítomnosti.

Zuzana: Co bys chtěl lidem předat ze své zkušenosti?

Filip: Že i když se ocitnete na dně, nejste sami. A že právě tam může začít něco opravdu nového. Vlastně i díky tomu, že už to neřídíte vy, ale jste spíš otevření. Ne to marš ke světlým zítřkům, ale je to zkrátka návrat k sobě. A k Bohu, který není daleko, ale blízko, jak jsme si ani nedovedli představit.