Štědrovečerní kázání pro lidi na okraji

Drazí přátelé. Jsme tu spolu, možná jste ani netušili, že takové setkání přijde. Každý z nás zná chvíle, kdy se cítí oddělený od druhých, od sebe samého, od života, od smyslu. Snad máte také občas ten divný pocit, že jste vypadli z vlastního příběhu a cesta nikam nevede. Bolí to v těle, bolí to v srdci, bolí to na duši. Znám ten stav. Mnohokrát jsem se ho snažil umlčet. Naštěstí jsem ale vždycky kolem sebe našel někoho, kdo mi pomohl podívat se jinak.

Oddělenost a její bolest

V buddhistické tradici se říká, že utrpení vzniká tam, kde se cítíme odděleni. Křesťanské evangelium říká vlastně totéž. Člověk nebyl stvořen pro samotu, ale pro vztah, pro spojení, pro domov. Některým z nás tuto důvěru a radost násilím vzala církev. Mnozí z vás možná cítí, že domov je daleko, nebo že byl dokonce z(a)tracen. Možná jste někdy stáli před církevními dveřmi, které zůstaly zavřené, nebo vám dokonce někdo ublížil v jejím jménu. I tak jste dnes tady – a tohle je prostor (značně liminální), kde jste vítáni.

Světlo ve tmě

A právě proto přichází Vánoce. Ne jako svátky cukru, elektroniky a frází, ale jako jednoznačná zpráva o tom, že Bůh přichází tam, kde je tma. Tam, kde je chaos a zároveň téměř nic. Je to velmi intimní, což asi tušíme. Týká se to našeho těla, našich zranění z minulých vztahů, našeho dětství.

Ježíš narodil na okraji, protože jinde nebylo místo. A tak je to i s námi. Hlubinná spiritualita se začíná také tam, kam jsme se báli sami vydat, na okrajích, v přechodových situacích, tam, kde bychom běžně nehledali. Bible tím říká každému z nás: "Tam, kde jsi — i když je to temné, studené, chaotické — tam jsem s tebou."

Brána k soucitu a návratu domů

V zenové tradici se učíme, že každý okamžik může být branou k probuzení, soucitu a návratu domů. Vánoce jsou právě takovou branou k pravdě (nikoliv dokonalosti). Není to letištní gate za lepší verzí terminátora, jak občas říkám svému egu. Je to způsob přijetí a přijímání. Možná se taky v noci probouzíte a ptáte se: "Co to všechno znamená? Proč jsem tady?" Tyto otázky jsou znamením, že vaše srdce ještě žije. Že hledá. Že touží po smyslu. Že chce milovat a být milováno.

Škola lásky

Každý den, i ten nejtěžší, může být lekcí soucitu. Pak se stane i to, že další krok, i ten nejbolestnější, může být krokem domů. A utrpení? V buddhismu se říká, že utrpení otevírá srdce. V křesťanství věříme, že utrpení připravuje místo pro Boha, a není samoúčelné, není cílem, je stezkou. Pokud se v nás něco zlomí, může to být příležitostí pochopit svůj život jako dar. Podle mne je takový život opravdový. Už moc nevěřím panákům v oblecích, ale důvěřuju těm, kteří jsou na okraji. Právě k nim se totiž vydal Ježíš jakmile začal učit a uzdravovat. Nešel do arcibiskupského paláce, ale za celníky, hříšníky, nemocnými a světem "odsouzenými".

Pozvání k otevřenosti

Dnes večer nemusíme být dokonalí. Nemusíme mít odpovědi. Můžeme mlčky obejmout jeden druhého, a v dovolit to i pro sebe. Nemusíme mít sílu. Nemusíme vlastně nic. Stačí, když dovolíme, aby se v nás otevřel malý prostor. Ať dnešní noc přinese každému z vás alespoň jeden okamžik, kdy ucítíte, že nejste sami, jste neseni a milovaní.

Závěrečná modlitba

Bože, který přicházíš v tichu, vkládáš světlo do našich ran, otevíráš dveře tam, kde jsme byli zavření. Prosíme dnes za všechny, kdo hledají domov, za všechny, kdo jsou zraněni, opuštění, ztracení. Dej nám odvahu otevřít svá srdce, dej nám sílu být jeden druhému bratrem a sestrou. Ať ucítíme tvoji blízkost ve tmě i ve světle, ať v nás tvé světlo vyklíčí, i se oprávněně cítíme osamělí. Amen.

V pokoře a úctě Váš bratr Filip