Svědectví o cestě, která začala rozpadem a smrtí

Když dnes mluvím o změně (nebo evangelním způsobem o "obrácení), říkám to z tohoto okamžiku a díky prahové zkušenosti. Změna nezačíná tehdy, když se objeví něco nového, ale t tehdy, kdy se staré začne rozpadat (obvykle to pozorujeme se zpožděním). Musel jsem z nějakého důvodu nechat rozpadnout téměř vše, co jsem si myslel, že mě definuje. Bylo to jako když se ocitnete tam, kde jste přesně takoví, jako když se nikdo nedívá. Je to mimořádný pocit.

Musel jsem opustit přátelství, která se ukázala naprosto vyčerpávající a opřená o to, jakou pozici jsem zastával a jaký byl můj vliv. Musel jsem nechat odejít vztahy, které mě držely v kruhu očekávání, strachu a loajality k vlastní minulosti. A musel jsem se vzdát i svých titulů, pozic, rolí — všech těch věcí (jež sv. Pavel označuje přímo za "hovno"ú), které vypadaly důležitě, ale uvnitř už dávno zetlely. Byly to věci plné kompromisů a rozporů, které jsem už nedokázal přehlížet. Mé srdce vědělo, že je čas jít dál. Já měl ale z toho všeho takový strach, který mne vehnal hned do prvních dveří, za nimiž stál další propad. Závislost na alkoholu mi ukázala, co všechno jsem držel silou a odmítal vidět. Byla to nicota, která strašně bolí. Tam někde se odehrál zázrak, o němž tu nechci mluvit, protože na zázraky se nespoléhá, ale to vše, co mu předcházelo, a co následovalo, se za onu změnu považovat rozhodně dá.

Jsem chudý, ale rozhodně netrpím bídou

Dnes se cítím velmi dobře, i když nemám téměř nic, než postel v azylovém domě. Moje hodnota se odvíjí od toho, jak dovedu být pravdivý sám k sobě a ne od toho, zda získám podporu té či oné skupiny, víc lajků na facebooku nebo to jak o vás ostatní přemýšlejí. Opravdu se zdá, že když se staré hroutí, duše začíná slyšet. Ježíšova "úzká brána" není morální kompas jak nám lhali, je to zkušenost cesty, na kterou se člověk dostane, když už nemá sílu držet se starých nemocných vzorců (když konečně dovolí věcem být, místo aby je kontroloval).

Ztráta kontroly a vstup na území stínů

Transformace skrze "smrt" není čistá, není rychlá a není rozhodně příjemná. Ačkoliv jsem si ji kdysi "plánoval" (v rámci kontroly), naplánovat se nedá a takové usilí je opravdu směšné. V liminální zkušenosti nevíte, kdo jste a Boží otázka "kde jsi" vás nakonec přinutí říct totéž co Adam – "skryl jsem se, protože jsem nahý." Netroufám si to nazvat temnou nocí, jak je dnes moderní, ale troufám si říct, že je to biblická zkušenost velrybího břicha, nepohodlné temnoty a stínů v nichž leží poklad, bahno a hromada kostí.

Na takovém místě vám nepomáhá, když vám říkají "musíš" nebo "měl bys." To jenom navyšuje úzkost a návrat k nezdravým vzorcům a u mě rozhodně k závislosti a dalšímu prodlužování agonie duchovní smrti. Co mi pomohlo bylo Mariino "ano", "staniž se mi." Bylo to přitakání celé pravdě, vlastní důstojnosti, rovnosti a lásce, která je milována a miluje. V takové situaci jsem poznal skutečné lidské bytosti, kterým jsem mohl důvěřovat, kteří mě drželi, když jsem sám sebe držet nedokázal. Nebylo jich rozhodně mnoho, ale byli a jsou.

"Uzdravení začíná tam, kde se přestaneme trestat za to, že jsme trpěli." Gabor Maté

Vděčnost a závislost

Dnes děkuju tedy i své závislosti. Ukázala mi, co jsem potřeboval pustit. Naučila mě střízlivosti — nikoliv pouze fyzické, ale především té duchovní. Střízlivosti, která vidí jasněji, slyší jemněji a kráčí mnohem pomaleji.

Bůh nespěchá a nevyvýjí nátlak. Neopustil mě, ale na druhé straně mě nechal projít rozpadem, aby mi ukázal nádherný chrám lidské celistvosti. A že každá ztráta, každý konec, každý pád byl nakonec pozvánkou k životu. Děkuju za to.