Vděčnost, světlo a stín - osobní ohlédnutí za poslední měsíc

Můj život se za posledních jedenáct let naprosto změnil. A protože nejsem příliš touto dobou schopen přijímat, mohu o sobě spíš dávat jen vědět. Chci z tohoto místa ale nejdřív poděkovat. Vyjádření vděčnosti je dobrá perspektiva. Nedívám se pak směrem k tomu, co všechno mi chybí, schází a kde jsem stále sám o sobě vinou a neschopností, ale je to pohled upřený na přátele, zdroje, situace a místa, která mohu i nyní označit zcela jasně za požehnání.

Děkuji dnes především Štefanovi, Míše, Marice, mámě, Petrovi a několika dalším lidem z Arcidiecézní Charity. Po chvíli na ulici, kdy jsem už nevydržel šikanu ze strany mého bývalého zaměstnavatele, jsem našel nejrpv malý pokojík blízko Prahy a nakonec i skutečný fyzický a duchovní azyl u sv. Terezie. Tady z toho místa píšu a sdílím své pocity, zkouším znovu vstát, a i když je toho hodně, co nyní "nemám" (práce, zdraví a nějaké jiné drobnosti), je tu něco skutečného a velmi silného.

Cítím zcela jasně, že v životě mi scházela hloubka a světlo. Jak napsal C. G. Jung: "Co je výšina, které chybí hloubka, co je světlo, které nevrhá žádný stín?" Příliš dlouho jsem z výšin viděl jen samou temnotu. Příliš dlouho jsem se zabýval svou nedostatečností. A nyní mohu dýchat, a velmi pomalu se učit žít za sebe a se sebou samotným. To vše navíc i díky tomu, že mi nechybí pocit milovaného a milujícího člověka.

Vím, dobře vím o své minulosti a neskrývám ji. Pravda je i v tom, co přijímáte. Ale Ježíšova pravda je i v tom, že nemusíte cítit hanbu za své tělo, za nic z toho, co bylo. Jeho pravda je čirou přítomností.

Chci v tomto nedělním ohlédnutí opravdu jen poděkovat a vyjádřit naději, že mi bude zase dáno, abych směl sdílet své fotky a zápisky. To zatím nemůžu, zatím jste mi všichni až moc vzdálení, na výšinách. Vy nahoře, já dole. Vím, že to tak není, ale píšu, co cítím. A píšu to s laskavostí. A tak děkuju i vám všem, kteří jste dočetli až sem.