Dokument: Vstupuji do života

Jsou místa a období kde světlo ostří nemilosrdně a ostře. Tam chodíme umřít, abychom podlehli vzkříšení. Nerozumíte si a nikdo nerozumí vám, neprosíte o svolení, ale přece se musíte dívat. 

Padáte s těmi, kteří už musejí odejít. Na chodbách jsou jen poplivané podlahy, pozvracená prostěradla a zpřevrácené pohledy v rozbitých zrcadlech. 

Byl tu pokaždé i nějaký tvar a za ním teprv, když jste přišli zblízka, byl člověk a krev. Fotil jsem jej pro nezvratný důkaz, že smíme být a jsme. 

Nahota v mých očích měnila směr a musela být sama spatřena. Člověk je tam, kde trpí a právě tam je s ním zřetelně i bůh. Tam jsme poprvé nalezeni. 

Se svatou Terezií, v zablácené tmě, … vstupuji do života. Lidé, kteří nesli svou přítomnost jako denní kříž, ti mi podali boha obnaženého. A v prasklinách jejich kůže bylo vytetované turínské plátno. 

Série sedmdesáti fotografií mapuje období mého pádu, opilosti, uzdravování a vzkříšení...