Důvody mého odchodu z Církve československé husitské a přijetí služby v Církvi Jednoty v ČR

Důvody mého odchodu z Církve československé husitské a přijetí služby v Církvi Jednoty

Opustit vlastní církevní společenství, ve kterém jednotlivec dlouhá léta působil a ve kterém prožil zásadní etapu svého osobního i duchovního zrání, je vždy rozhodnutím vysoce osobním, niterným a často bolestným. Rozhodnutí přejít z Církve československé husitské do Církve Jednoty v České republice v mém případě zrálo delší čas a bylo výsledkem dlouhodobého zápasu o povahu církve, její identitu, autoritu, úlohu teologie a způsob, jakým je v rámci církevního tělesa uskutečňována jednota v různosti. Navíc se velmi silně projevily věci, které jsem nechtěl už nadále podporovat. A to především způsob nakládání s lidskými i finančními zdroji. Lidem kolem sebe jsem přestal věřit, také proto, že jeden z mých dlouhletých kolegů zneužil zpovědního tajemství. Navíc jsem silně cítil skutečnost, že v instituci, která silně tíhne k evanglickému stylu, navíc často bezobsažnému a koketuje s nacionálními tématy, už prostě není místem, kde bych chtěl zůstat. V Církvi československé husitské jsem byl pokřtěn v říjnu 1975, působil jsem zde jako jáhen, kněz i biskup. Nicméně církev se ode mne odklonila právě tehdy, když jsem ji potřeboval. A nejen to. Byl a jsem neustále napadán, osočován a to typickým křivým způsobem a nikoliv rovně a zpříma. Tento pozůstatek státem řízené kolaborace duchovenského stavu s mocí není rozhodně čímkoliv, co bych chtěl podporovat.

Osobní cesta a formující impulz

Klíčovým momentem mého rozhodování byla ale především dlouhodobá reflexe vlastní víry, smyslu služby a identity církve. V Církvi československé husitské jsem nalezl počátek osobního duchovního života, prostor pro růst, službu i dialog s moderním světem. Významné místo v mém přesvědčení měla také otevřenost k liturgické a teologické rozmanitosti, kterou tato církev v českém kdysi nabízela.

Postupem času jsem však stále zřetelněji vnímal určitou nejasnost v otázkách, které považuji za zásadní pro zdravý rozvoj spirituality a života. Prvním z těchto témat byla otázka autority a procesu rozhodování v zásadních věroučných a etických otázkách. Podobně jako bývalý anglikánský biskup Michael Nazir-Ali a další, i já jsem stále častěji zápasil s tím, jak se v rámci mé dosavadní církve rozhoduje, na základě jaké autority a jaký je vztah mezi tradicí, učením a aktuální praxí.

Dalším zásadním důvodem svědomí byl fakt, že jsem už nadále nemohl a nechtěl pobírat za svou víru peníze. Kněžská služba, která je vykonávána za peníze pro mne ztrácí hodnotu a důvěryhodnost. Dospělý muž by si rozhodně měl vydělávat na život poctivě! Také k tomuto poznání jsem teprve dospěl a dříve tuto záležitost tak nevnímal.

Otázka autority a jednoty

Jedním z rozhodujících motivů mé cesty byl narůstající pocit, že bez jasné a respektované struktury, která by zajišťovala kontinuitu učení a přiměřené řešení nově vzniklých otázek, dochází v církevním společenství k dezorientaci a potlačování osobní svobody a identity. V Církvi československé husitské jsem opakovaně narážel na situace, kdy zásadní otázky byly ponechány otevřené do té míry, že jednotlivec i celé sbory ztráceli jistotu v základních doktrinálních a etických záležitostech. Lidská práva, svátosti, otázky ordinace či morálního učení byly mnohdy diskutovány bez jasného vyústění či závazného stanoviska, což vedlo k pocitu nejistoty a vnitřní rozvolněnosti.

Dospěl jsem k přesvědčení, že je nezbytné, aby církev disponovala strukturami, které jsou schopny činit rozhodnutí s univerzální platností, zakotvená v biblické tradici a v kontinuitě s dějinnou církví. Jinak hrozí nebezpečí roztříštěnosti a relativizace základních pravd víry.

Nauka a jasnost doktríny

Dalším faktorem byl důraz na potřebu jasného a zřetelně artikulovaného učení, ke kterému se mohou věřící, ale i duchovenstvo, v nesnadných chvílích obracet. V Církvi československé husitské jsem opakovaně vnímal, že rámec výkladu některých klíčových témat – jako je chápání svátostí, otázky mysteria a výkladu Písma či pojetí církevní jednoty – zůstává velmi vlažný. To následně vedlo k tomu, že různé farnosti a dokonce jednotliví duchovní se v těchto otázkách značně rozcházeli.

Tato zkušenost ve mně posilovala touhu po společenství, které dokáže nabídnout nejen otevřenost, ale také jasně definované hranice víry, na kterých je možné stavět, a o které lze opřít teologickou i pastorační činnost. V Církvi Jednoty jsem nalezl právě tuto syntézu: pevné zakotvení v biblických a historických základech, důraz na jednotu v podstatných otázkách a otevřenost v záležitostech druhotných.

Role svátostí a duchovní zkušenosti

Zásadní roli v mém rozhodnutí sehrála i ekleziologická reflexe smyslu a významu svátostí. Inspirován argumentací Nazir-Aliho, že husitské, ale i některé jiné "protestantské" přístupy nedoceňují plnost a bohatství svátostného života, jsem stále silněji vnímal nutnost této plnosti nejen teoreticky, ale i v praxi. Právě v Církvi Jednoty jsem objevil hlubší zakotvení v živé eucharistické tradici, eucharistickou úctu, úctu mariánskou a spiritualitu svědomí.

Ekumenismus a univerzálnost

Zkušenost s ekumenickým dialogem, stejně jako vědomí světové rozmanitosti křesťanství, mě postupně vedly ke kritickému pohledu na uzavřenost a někdy až provinční náhled některých směrů v Církvi československé husitské. Nalezl jsem nyní hodnotu v účastenství na společenství, které si klade za cíl být součástí širšího proudu světového křesťanství, je otevřené dialogu a současně si je vědomo tradice a hodnot. Církev Jednoty v ČR tyto předpoklady naplňuje způsobem, který pro mě znamená větší propojení s globální církví a jejími dějinami.

Proces osobního a duchovního zrání

Opustit dosavadní církevní společenství nebylo jednoduché. Bylo to však rozhodnutí, které vzešlo z hlubokého vnitřního zápasu, dlouhodobé modlitby a rozhovorů s duchovními i laiky v obou církvích. Nikdy jsem nezapíral hodnoty a pozitivní zkušenosti, které jsem v Církvi československé husitské získal, právě naopak – vděčně je nesu dál jako cennou součást své duchovní cesty. Mé rozhodnutí považuji taktéž za logické vyústění procesu celistvosti (individuace), v němž se spojila touha po větší teologické jasnosti, po jednotě i po zakotvení v univerzálním křesťanství.

Mé rozhodnutí opustit Církev československou husitskou a stát se duchovním v Církvi Jednoty je výsledkem dlouhého hledání a osobní i teologické reflexe. Zásadními motivy byla potřeba jasné autority, teologické a liturgické zakotvenosti, věrnosti tradici, ale také otevřenosti vůči výzvám současného světa, schopnosti ekumenického dialogu a respektování univerzality církevního poslání. Věřím, že mé rozhodnutí povede nejen k mému osobnímu duchovnímu růstu, ale že se stanu součástí společenství, které je schopno naplňovat evangelium v jeho plnosti a věrnosti Kristu. Všem svým přátelům zůstávajícím v Církvi československé husitské ze srdce žehnám a modlím se s nimi.

V duchu Ježíšova výroku: "zapři sám sebe a následuj mne", tedy opouštím místo, kde jsem měl jakési pofidérní jistoty a vydávám se s Marií, svatými, přáteli, ale především s nemocnými a vyloučenými na cestu k Uzdravení.

Pokoj a Dobro

ThDr. Filip Štojdl

V Praze, Prosinec 2024