Homilie: Církev narcistická

Bratři a sestry,

dnešní evangelium o Martě a Marii (Lk 10,38–42*) je známé. Maria sedí u Ježíšových nohou a naslouchá. Marta se stará, je přetížená, podrážděná, a stěžuje si. Ježíš jí odpovídá: "Marto, Marto, děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Jen jedno je třeba." Tato slova dnes neříká jen nebohé Martě, která se v zásadě snaží, ale říká je církvi.

Protože i my – jako jednotlivci i jako společenství – jsme často jako Marta: posedlí výkonem, strukturou, správností a dalšími narcistickými sklony. Jsme tak zaneprázdněni "službou", že zapomínáme, komu vlastně sloužíme. A co hůř – zapomínáme, kde Kristus skutečně je.

Kristus dnes nesedí v našich komisích, s brýlemi a červeným perem nad liturgickými předpisy a výkazy duchovní správy. Obávám se, že ani církevní tisk raději nečte. Podobně jako se kdysi báli lidé otevřít konzervu*, bojí se i dnes, aby na ně nevykoukl nějaký "biskup." 

Kristus dnes sedí sám, zapomenutý, v nemocničním pokoji, kam už týdny nikdo nepřišel. Ani netušíte jak moc se třeba dnes v neděli mnozí cítí sklíčeně. Kristus dnes mlčí v pokoji psychiatrické léčebny, kde se nikdo nezeptá ani na jméno. Kristus právě teď leží na ulici, v azylovém domě, v domově důchodců, kde se slaví mše, ale nikdo se nedívá do očí.

A my? My se hádáme o to, kdo má pravdu. My se bojíme udělat chybu. My se bojíme otevřít dveře. A přitom – jak říká Richard Rohr – "Církev, která se bojí nepořádku, nikdy nepozná milost. Milost přichází právě skrze zlomenost, ne skrze dokonalost."

Bratři a sestry, církev, která zapomene na Krista v chudých, není Kristovou církví! Církev, která se stará o čistotu své liturgie a předpisů, ale nevidí slzy opuštěného člověka, je jako Marta – ustaraná, ale slepá. A Ježíš jí říká: "Jen jednoho je třeba."

To jedno  naslouchání u nohou trpícího. Modlitba a veškerá ta zbožnost, jež nevede k činu, je prázdná, tupá a smrtící. A činnost, která nevychází z modlitby, je jen aktivismus. Ale když se modlitba a činnost spojí, když se naslouchání slovu stane skutkem lásky, tehdy se církev stává tím, čím má být – tělem Kristovým, které se sklání k ranám světa.

Bratři a sestry, vraťme se k tomu jedinému potřebnému. Vraťme se ke Kristu. Ne k ideálu, ale k živému Kristu, který nás čeká v těch, na které svět zapomněl. Ať je naše víra živá, ať je naše církev otevřená, ať je náš život odpovědí na lásku, která se sklání.

Amen.

* Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena, jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: "Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" Pán jí odpověděl: "Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věci. Jen málo je třeba, ano, jen jedno. Marie si vybrala nejlepší úděl, a ten jí nikdo nevezme." (ČEP)

* Otevřu noviny: Lenin. Otevřu televizi: Lenin. Otevřu rádio: Lenin. Bojím se bojím otevřít masovou konzervu.