Homilie: Smích nebo škleb?

Dnešní kázání vychází přímo z jedné úvahy papeže Františka. Ostatně tento muž víry je jedním z těch, díky nimž jsem si uchoval víru a jsem mu vděčný. Také je však. Vybídnutím k tomu, abychom zaslechli třeba jen jediné slovo, a tím je Radost. Ježíš říká: Radujte se. A co mi na to? 

A co smích? Kde je smích v našich kostelech? Kde je radost, kterou nám Kristus svěřil? "Vaši radost vám nikdo nevezme," říká Pán. A přesto se mnozí z nás tváří, jako bychom právě přišli z pohřbu. Někteří křesťané se tak bojí radosti, že by nejraději zakázali i úsměv. A přitom – copak Ježíš nechodil na hostiny? Copak by se k němu děti hrnuly, kdyby se mračil jako kakabus? 

Takové kněze, zdeformované malostí znám. Jsou to hadi v talárech, jak říkával můj bratr Martin. Mají v obličeji místo úsměvu takový zvláštní škleb. Likvidují farnosti jednu za druhou a mají pocit, že když je chválí tam nahoře, všechno je jak má. Ale lidé se jich bojí a raději odcházejí jinam, jako například na Budějicku, kde jsem minulý týden byl pár hodin s lidmi, kteří chodili ještě před časem do kostela.

Smích není hřích. Smích je dar. Nikoliv onen falešný, naučený, "apoštolský" úsměv, který vypadá jako reklama na projímadlo. Mluvím o lidském smíchu – o tom, který pramení z čistého srdce, které ví, že svět není dokonalý, ale že Bůh je dobrý. Smích, který nás chrání před pýchou, který nám pomáhá přežít každodenní absurditu a který rozmetá pavučiny, jež se na nás lepí z církevních tiskovin.

A ano – Bůh se směje. Směje se nad lidskou pošetilostí, ale ne s pohrdáním – s láskou. Směje se, protože ví, že má poslední slovo. A my, jeho děti, bychom se měli smát s ním. Ne jako blázni, ale jako ti, kdo vědí, že smrt nemá poslední slovo.

Možná by měl II. vatikánský koncil opravdu vydat konstituci o humoru. Ale než se tak stane, začněme my. Přestaňme se brát tak smrtelně vážně. Přestaňme se bát Boha jako šíleného pedokněze, jak nám jej zjevují malomocní "tvůrci obsahu," kteří už dávno nemají, co říct.. A začněme žít jako ti, kdo byli osvobozeni přímo Ježíšem Kristem. Protože pokud se neumíme zasmát sami sobě, udělají to za nás druzí – a možná i s větší chutí a lépe. Ostatně, oni už to dělají. A tak jim také touto cestou chci poděkovat.

A nezapomeňme: Bůh si za své spolupracovníky vybral nás. Pokud to není důvod k smíchu, tak už nevím, co je.

Amen

Kázání bratra Filipa na 14 neděli v mezidobí (C)