HOMILIE: Volby solidarity a soucitu

Stojíme na prahu voleb, v době naplněné nejistotou, tlakem velmocenských struktur a otázkami, které přesahují jednoduchá řešení. Jsme voláni, abychom se rozhodli – nejen ve volebních místnostech, ale i ve svých srdcích. Právě teď je důležitější než kdy jindy vnímat solidaritu, soucit a opravdovou lidskost. Náš postoj venku určuje místo, které nám bude patřit uvnitř chrámu; naše volba solidarity s utlačenými a chudými je zkouškou naší víry.

Kdo má vlastně právo vstoupit do chrámu spolu s chudými? Odpověď je paradoxní, a přesto jasná – v chrámu mohou přebývat jen ti, kdo dokážou žít jako křesťané i mimo něj. Víra není záležitostí výsadního místa, ale každodenního života. Chrámový práh překračuje ten, kdo nese Boha v sobě všude, nejen u oltáře. Dietrich Bonhoeffer nám připomíná, že zpívat gregoriánský chorál může jen ten, kdo se zastává pronásledovaných. My dnes doplňujeme: právo modlit se náleží tomu, kdo se i "venku" statečně zasazuje o svobodu, spravedlnost a lidskou důstojnost. Rozhovor s Bohem patří těm, kteří jednají ve prospěch člověka.

Náboženství, které nevede k lásce, se stává pokryteckým. Modlářské dodržování zákonů, které povyšujeme nad jejich smysl, je legalismem. Farizejský separatismus se projevuje tím, že se odmítáme solidarizovat s ostatními, v dobrém i ve zlém – od zásluh až po viny. Dělíme svět na hodné a nehodné, na "správné" a "špatné" strany hranice, aniž bychom si uvědomili, že linie mezi dobrem a zlem vede napříč našimi srdci.

Farizeus se povyšuje, obsazuje se do role nápovědy, zatímco ostatní hrají svůj životní příběh na jevišti světa. Přenechává odpovědnost těm druhým, považuje se za výjimečného a neomylného. Ale právě skutečná služba druhým, pokorná účast na problémech světa, je cestou zpět do společenství.

Žijeme v čase Kairos – čase pravého rozhodnutí a změny, kdy se nemáme snažit přesvědčit svět o vlastní pravdě, ale znovu objevit své poslání. Už nejsme privilegovanou skupinou, jsme jako ostatní lidé, vystavení stejným problémům, omylům i tajemstvím. Naše křesťanská identita není výsadou ke kritice druhých, ale výzvou ke spolupráci, společnému hledání řešení a službě. Úspěch není zaručen, ale odvaha rozhodovat se pro solidaritu a soucit je cestou k pravdivému životu.

V době voleb se od nás neočekává pouze rozhodnutí na volebním lístku, ale především v srdci: rozhodnutí pro solidaritu, pro soucit, pro službu. Právo vstoupit do chrámu – duchovního i společenského – si vydobýváme svými skutky venku. Pokora a ochota nést tíhu světa spolu s druhými jsou cestou, jak se stát skutečným člověkem, jak být přijat do společenství a jak naplnit své křesťanské povolání.

Zastavte se na chvíli. Zhluboka se nadechněte. Vnímejte své srdce jako chrám, do něhož vstupuje Bůh skrze vaše rozhodnutí. Položte si otázku: Kdo jsem ve světě, kde se rozhoduje o osudu druhých? Nespoléhám se na výsady, které mi dává příslušnost k nějaké skupině? Dokáži solidaritu žít nejen ve slovech, ale i ve skutcích? Je moje víra skutečně živá, nebo se stala pouze rituálem? Dovolte, aby ticho naplnilo vaše nitro. V tomto tichu hledejte odvahu vystoupit ze své jistoty, přestat se vyvyšovat, začít sloužit. V každém rozhodnutí, které učiníte, ať je vaším průvodcem soucit. Ať vaše volba není jen hlasem na papíře, ale opravdovým gestem srdce otevřeného světu a lidem v něm.