LIMINÁLNÍ PROSTOR: úvod do světa spirituální transformace

Liminální prostor označuje mezistav, v němž člověk přechází z jednoho životního období či stavu do druhého. Je to období nejistoty, otevřenosti a transformace, kdy starý svět již není, ale nový ještě plně nezačal. Tento pojem pochází z latinského limen, což znamená práh. Antropolog Victor Turner, který navázal na práci Arnolda van Gennepa, považoval liminální prostor za klíčový v procesu rituální přeměny jednotlivců i společností. Turner tvrdil, že "veškerá skutečná transformace se odehrává právě zde, v období mezi starým a novým" (Turner, 1969).

Modlitba a iluze normálnosti

Richard Rohr kdesi velmi trefně poznamenává: "Neustále se modlíme, aby naše iluze odpadly. Bůh je nahlodává z mnoha stran v naději, že padnou. My však často zůstáváme uvězněni v tom, čemu říkáme normálnost. Život se pak točí kolem řešení problémů, opravování, vysvětlování a stavění se na stranu vítězů a poražených. Může to být dost kruhová a dokonce nesmyslná existence."

Podle Turnera i dalších osobností, kteří se liminalitou a rituály přechodu zabývali je docela zřejmé, že ke změně dochází právě tam, na místě, kde padají falešné jistoty, kontrola pozbyla smyslu a nic nového tu také ještě není, tudíž není se čeho držet. Tedy kromě iniciace, modliteb, manter, meditační praxe a trpělivého odevzdání.

Funkce liminálního prostoru ve společnosti a náboženství

Arnold van Gennep ve své slavné práci "Les Rites de Passage" jmenuje základní přechodové rituály jako je narození, dospělost, smrt), které přesně vystihují období liminality (van Gennep, 1909). Pokud nás naše církev, společenství, nebo cokoliv neuvádí na práh poznání, buďte si jistí, že jste se v tom, či onom náboženství opravdu spletli. Tedy pokud vaším cílem nebyl pocit nadřazenosti. Náboženství se bohužel z velké míry stalo potvrzováním statu quo a vyhrožováním. Proto také potřebujeme hledat jinak.

Kulturně a sociálně se až příliš často vyhýbáme prožívání liminálního prostoru. Je to zóna diskomfortu, kde naše ego rozhodně nenachází své hvězdné vrcholy. V této společnosti se spíše uzavíráme od lidí, kteří jsou nemocní a umírají, v nemocnicích a hospicech, místo abychom jim dovolili strávit poslední dny doma. Jiným obdobím liminality v našich životech se vyhýbáme popíráním, únikem do pití alkoholu, kouření trávy nebo užívání jiných drog (cukr, moc, peníze, sexuální posedlost). Děláme to prostě proto abychom se vyhnuli bolesti, která v liminálním světě nemizí, ačkoliv tam má své nezastupitelné místo.

Liminální prostor jako místo naděje

Liminální prostor relativizuje veškerou dosavadní perspektivu. Když přijmeme liminalitu, volíme naději před náměsíčností. Svět kolem nás se opět stává kouzelným místem plným zázraků, nebezpečenství a dobrodružství,něčím, čemu jsme intuitivně rozuměli, když jsme dospívali, a s čím jsme s přibývajícím věkem rozhodně ztratili kontakt.

Výzva k tiché meditaci a modlitbě

Na svých přednáškách často nabízím lidem, aby si zkusili alespoň na pár minut odložit mobil a vzali si papír a pastelky a zkusili si takové místo nakreslit. Velká část v tom prý pokračuje i doma. Nicméně vedle toho, že je zapotřebí si postupem času najít nějakého průvodce či průvodkyni, je naprosto zásadní, abychom si každý den začali nechávat deset až dvacet minut pro sebe, ztišili se, zavřeli oči a zůstali v tiché meditaci nebo modlitbě. Vnímejte se přitom s laskavostí a jemností na prahu mezi starým a novým, v prostoru, kde se může něco opravdu transformovat. Dovolte si prožít nejistotu bez spěchu a s důvěrou, že právě zde může vzniknout hlubší kontakt s Bohem, sami sebou i světem kolem vás. Na tomto místě může klidně padat náš starý svět, hrouti se a hořet v rozvalinách, za tím vším se totiž objevuje svět nový, daleko větší a mnohem víc společný, než byl ten dosavadní, jak jsme ho prožívali.