Mnohokrát jsem musel zemřít a děkuju za to.

Mnohokrát v životě jsem musel zemřít. V nejhlubších vrstvách své existence, kterou jsem vnímal buď jako dobrou, nebo zcela zbytečnou, jsem zápasil se smrtí. Buhudíky jsem vždy nakonec prohrál. Musíme mysticky umírat a je to velmi dobré, ale přijít si k tomu trvá veli dlouho. Musíme opouštět šílené představy žít jako dobří lidé, fantakním představám o sobě a druhých lidech, kteří to "myslí" dobře, pocitům bezpečí a zabydleností. Nakonec jsem umřel i víře, které jsem jako kněz dlouho sloužil, aniž bych se kdy opravdu dotkl vlastních ran. Ze stejného důvodu se už velmi těžko mohu identifikovat jako věřící křesťan, ale spíš jako malomocný u cesty, kterého se dotýká Kristus.

Vděčnost všem mým umíráním

Umíral jsem světu odměn a trestů, inspirativních frází a motivačních floskulí. Umíral jsem obrazu silného muže, který všechno perfektně kontroluje, abych nakonec sestoupil po tisíci žebřících dolů — k tomu malému klukovi v sobě, kterého jsem trestal za každou nedokonalost a neúspěch. Paradoxně nacházím klid až nyní, s nadsázkou "odpočívám v pokoji", když jsem mrtvý pro většinu těch lidí, kterým jsem se snažil být nablízku. I to muselo projít kremačním ohněm pádu. Tak nyní cítím vděčnost za své hříchy, za všechny své viny, za to vše, co považuje svět kolem za odpad. Je v tom mystická hlubina přítomnosti, v níž nemusíte falšovat směnky "přátelství", jak je to běžné na sociálních sítích.

Uzdravení není výsledkem pracovitosti, jak o tom vypráví současná náboženství. Všechno je milost! Říkám s otcem Bouladem. Souzním s jeho zvoláním: "Jsem ambiciózní blázen, mám jasné vědomí své křehkosti a slabosti. Chci změnit tvářnost světa, odmítám přitom dávat si nějaké hranice pro své sny a touhy, protože si myslím, že Bůh může nechat rozkvést a uzrát na hnojišti mé osoby velikou sklizeň lásky." Tam, kde se dotýká pravda, ta poslední – jediná a nevyslovitelná, mých ran, tam o to víc začínám milovat život bez podmínek.

Transformace smutku a bolesti

Ve své práci s lidmi, kteří umírají a s jejich blízkými si postupně čím dál víc všímám toho, že smutek není nemoc nebo problém, který je třeba vyřešit častější modlitbou, zpovědí nebo návštěvou kostela, hlubší meditací, nebo jiným způsobem. Jak říkal můj učitel, nikdy nevyměňuj falšku za Ježíše, následky jsou ještě horší, než když jsi chlastal. Smutek a zmatení naší identity je spíše místo, kam je zapotřebí vstoupit, je to posvátný, rituální a liminální prostor, který sám vše promění.

Pro mnoho z nás je právě ztráta tím okamžikem, kdy se v nás otevře průchod k něčemu, co je hlubší než naše každodenní role a povinnosti. K našemu vrozenému právu být milováni!!! K touze po Bohu, která bývá obvyklem zakrytá skřeky náboženských vůdců, farmaceutických influencerů nebo jinými, kteří by rádi vše manipulovali.

Když přijdeme o někoho, koho jsme milovali, strhne to z nás vrstvy mejkapu mistrů světa. Najednou se ocitneme v prostoru, kde je možné zakusit intimitu s Bohem způsobem, který jsme si dřív neuměli představit. Stojíme v podstatě nazí, se vším tím, na co se bojíme podívat i v zrcadle.

Smrt je prahový prostor

Smrt je pouhá hranice, dělící čára, mezi tímto světem a větší realitou, o které jsme vždy tušili, že je skutečná, ale báli se jí (celkem oprávněně) dát jméno a tvar. Lidé, které jsem doprovázel až k tomuto místu, říkali vždy totéž. "Musím už jít." Velmi podobné je to situaci, v níž umíráme (a to se děje každý den) sami sobě. Někdy se podobá rozpadu vztahu, diagnóze, stěhování, změně zaměstnání, závislosti na něčem. Vždy je to ale v posledku pohyb, nikoholi rigor mortis. To, co zůstává ležet, ztuhne a začne se rozkládat, případně to shoří, je neživé. Ale ve vztahu "já a ty", je pohyb. Musíme už jít, abychom zůstali lidskými bytostmi a opustili tak pantoptikum zombie apokalypsy, které říkáme "realita".

Jsem si docela jistý, že žijeme ve velmi nemocném prostředí, kde není téměř nikdo, kdo by nám řekl jak zacházet se zármutkem. Náboženství v tom rozhodně nepomáhá. Slova kněží jsou až přespříliš primitivní: "Jdi tudy. Tady je transcendence. Medituj, modli se, věř — a bolest odejde." Takovým lidem bych docela nekorektně řekl "Hovno. Nasrat. Běž s tím doprdele. Já potřebuju obejmout a ne nějaký rady."

Bolest, nemoc, smutek, nic z toho totiž není chyba. Zármutek není selhání. A lidskost není překážka na cestě k Bohu. Když se snažíme zármutek obejít, opustíme i svou duši.

Jedna žena mi kdysi řekla, že když jí zemřela dcera, zažila dvě věci současně: nejprve absolutní osamělost — a hned potom "vědomí, že všechny matky, které kdy přišly o dítě, vědí přesně, čím procházím". V jejích kostech se probudila starodávná síť sounáležitosti. Vědomí, že patří k těm, které nesou stejnou bolest ji otevřelo ke sdílení a nakonec i podpoře dalších žen.

Také, stejně jako vy, jsem mnohokrát musel zemřít, abych se znovu nadechl. Věřím, že zkušenost s touto prahovou skutečností nám pomáhá vlastně žít a otevírat se životu, nezatrpknout, nezhořknout a podepírat další, kteří to potřebují.  V těchto malých smrtích jsem našel cestu k lidem, které dnes doprovázím a oni mne. 

Děkuju…