O kněžském pádu na dno

Když jsem si přečetl svědectví španělského kněze Salvadora Aguada Miguela na webu Catholic News Agency, hluboce se mě dotklo. Nejen proto, že mluví o depresi a úzkosti, ale protože mluví pravdu. Pravdu, kterou znám z vlastní zkušenosti.

"Byl jsem na okraji propasti, mrtvý uvnitř, na samém dně temné jámy."

Před pěti lety se ocitl v hluboké depresi, zvažoval odchod ze života. Zlom přišel, když do jeho života vstoupil psycholog – "jako anděl poslaný Bohem".

Také já jsem do té jámy spadl. A nebyla to jen deprese a úzkost. Byla to závislost. Alkohol se stal způsobem, jak necítit. Jak přežít. Jak se ztratit. Několikrát jsem se pokusil odejít – tiše, bez slova, bez dopisu na rozloučenou. Jen zmizet.

Ale nezmizel jsem. Díky lidem, kteří mě neodepsali. Díky těm, kteří mě podrželi, i když jsem byl těžký, nepříjemný, ztracený. Díky těm, kteří mi řekli: "Zůstaň." A díky Bohu – nebo možná právě skrze ně – jsem zůstal.

Dnes užívám léky. Chodím na terapii. Učím se být sám se sebou. A znovu se vracím – k přátelům, ke své službě, ke své lidskosti. Ne jako někdo, kdo má všechno vyřešené. Ale jako muž, jako kněz, jako člověk, který přijal sám sebe.

"Nejsme superhrdinové. Potřebujeme prostor. Jít do kina, projít se, dát si kávu s někým blízkým."

Jeho svědectví – a snad i to mé – je výzvou k větší otevřenosti v církvi. K tomu, abychom přestali předstírat, že víra nás chrání před bolestí. Nechrání. Ale může nás nést. A může nás uzdravovat – skrze vztahy, skrze terapii, skrze obyčejné věci.

Právě tehdy víra začíná. Ne jako odpověď, ale jako přítomnost. Jako tiché "jsem s Vámi". Pokud jste na dně – zůstaňte. Pokud nevidíte cestu – řekněte to. Pokud Vás něco drží – držte se toho. Uzdravení je možné. I z těch nejtemnějších míst.