Od levného Boha k radikální lidskosti: Moje cesta z hniloby instituce k evangeliu života!
V dnešní době, kdy pozornost stala komoditou, jsme si zvykli na úlevu v podobě "levného a rychlého dopaminu". Obávám se však, že stejný mechanismus aplikujeme i na svůj duchovní život. Mnoho hledajících dnes nevědomky sahá po "Bohu v akci a za skvělou cenu" – po Bohu, který je dostupný skrze rychlé náboženské žvatlání a přísliby okamžité úlevy, aniž by vyžadoval hloubkovou transformaci našeho stínu.
Past kněžského "nebytí"
Pětadvacet let jsem působil jako kněz. Z pohledu instituce jsem konal svou práci, ale uvnitř jsem nežil. Byl jsem součástí oné pomyslné "trestné výpravy za lepší svět", šiřitelem konceptů o spáse a odměnách, které však postrádaly osobní vtělení. Moderní psychologie, například v díle Alice Millerové, často hovoří o "ztrátě vlastního já" v důsledku plnění očekávání druhých. Já jsem tuto ztrátu maskoval náboženským aktivismem, funkcemi, akademickými tituly a mnoha dalšími způsoby.
Příliš dlouho jsem věřil, že svět je bitevním polem mezi dobrem a zlem. Trvalo mi čtvrt století, než jsem pochopil zásadní pravdu: Svět není zlý, svět je zraněný! Tento posun ve vnímání je klíčový i pro současnou teologii zranitelnosti. Jak píše františkánský mystik Richard Rohr:
"Mnohem snazší je organizovat lidi kolem strachu a nenávisti než kolem lásky."
Mocenské struktury totiž vyžadují "jedovatého a trestajícího Boha", protože takový obraz ospravedlňuje kontrolu a kauzalitu zastrašování. Pokud je Bůh soudcem, můžeme i my soudit. Pokud je však Bůh soucitem, naše mocenské hry končí (a co my dál?).
Bod zlomu: Rezignace jako záchrana
Mé klíčové rozhodování, které probíhalo na konci roku 2024 na Karlově, se netýkalo jen konce kněžské služby nebo boje se závislostí na alkoholu. To byly jen symptomy a beztak nějak už zvládnuté a vyřešené. Ta podstatná otázka zněla: Odvážím se opravdu změnit svůj život? Respektive "Dovolím to?"
A tak jsem opustil "instituci strachu", která funguje na principu zneužívání a vydal jsem se směrem k lásce, kterou Carl Rogers krásně definuje jako "bezpodmínečné přijetí". K tomuto přijetí však vedla vede cesta skrze nezajištěnost. Přiznám se, že právě tady v současnosti stále bojuju se starými vzorci. Jsem opravdu šťastný, že jsem dal přednost intuici před institucí a jsem z tohoto místa na sebe i zdravě pyšný, protože je to dobrá cesta a cena (zprvu velmi vysoká) za to stojí. Řekněme si to konkrétně: nemám kde bydlet, hledám si těžko zaměstnání, zadlužil jsem se, občas nemám, co na sebe a co jíst, zdravotní péče je pro mne prakticky nedostupná, musel jsem opustit desítky vztahů (pracovních i osobních), kde jsem byl jen a pouze zneužíván. To se polyká opravdu těžko.
Kristus v hlubinách pekla
Ve Vyznání víry opakujeme, že Ježíš "sestoupil do pekel". Tato věta pro mě získala naprosto fascinující existenciální rozměr. Teologové jako Hans Urs von Balthasar zdůrazňují, že Ježíš neprošel peklem jako nezranitelný superhrdina, ale jako bytost do morku kostí lidská.
Věřím v Ježíše právě proto, že na rozdíl od "velekněží" minulosti i současnosti, on zůstal člověkem. Jeho sestup do pekel je potvrzením, že neexistuje temnota (včetně našich závislostí a pádů), kde by Bůh nebyl přítomen.
Co zbývá, když odložíte masky?
Pokud se rozhodnete následovat hlas svého srdce a opustit bezpečné, ale dusivé struktury, mohu vám slíbit jen jedno. Nebude to jednoduché a nebudete mít v rukou žádné záruky. Moje rada je prostá, inspirovaná Markovým evangeliem:
Nebojte se a věřte evangeliu. (Mk 1,15)
V tu chvíli totiž nebudete mít nic víc. Ale věřte mi, že to stačí. Protože evangelium není soubor návodů a záručních listů, ale radostná zvěst o tom, že jsme milováni ve své zraněné a nehrané lidskosti.