Odpuštění nás činí podobné tomu, v něhož věříme

"Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." (Lk 23,34)

Sestry a bratři.

Ježíšova slova z kříže nejsou teologickým žargonem, ale výzvou k životnímu postoji, který zoufale potřebujeme právě dnes, kdy zuří války, duchovní i politická moc se zabývá jen sama sebou a naše životy se stávají "neovladatelnými." Byli stvořeni pro vztahy, přátelství, intimní cestu ženy a muže, pro společenství. To je ta přijatelná část pravdy. Ta druhá je mnohem bolestnější. Tato cesta vede skrze odpuštění, jenom tak je možná.

Ježíš odpouští i v okamžiku bolesti, nemůže se nadechnout, cítí se naprosto osamělý a přece ukazuje, že skutečná svoboda nezačíná tehdy, když se věci "vyřeší", ale když se naše srdce přestane držet naučených schémat odměn, trestů a "logiky výhodnosti." Jeho modlitba "Otče, odpusť jim" je výzvou k přerušení cyklu zranňování zraněných, který se v moderní společnosti tak snadno šíří — v rodinách, na sítích, v politice a v církvi především.

Autoři, kteří mne inspirují to potvrzují:

• Brené Brown ukazuje, že odpuštění není slabost, ale odvaha pustit se příběhu, který nás drží v roli oběti.
• Daniel Siegel mluví o "integraci" — schopnosti držet bolest i laskavost zároveň, aniž bychom popírali jedno nebo druhé.
• Gabor Maté vysvětluje, že neodpuštění nás fyzicky i psychicky uzavírá, protože tělo si pamatuje každé nevyřčené zranění.
• Desmond Tutu říká, že odpuštění je "cesta k uzdravení, nikoli k zapomnění" — vytváření nových možností tam, kde se zdálo, že žádné nejsou.

Modlíme se "odpusť nám, jako i my odpouštíme", ale skutečnost je jiná: staré rány se vracejí, hořkost se usazuje hluboko, a i po vysloveném "odpouštím" se bolest znovu ozývá. Psychologové tomu říkají cyklické zpracování traumatu — k odpuštění se často vracíme opakovaně, protože naše srdce se uzdravuje pomalu.

A přece je odpuštění jedním z největších darů, které můžeme přijmout i nabídnout. Ne proto, že by omlouvalo následky zla, ale protože nás osvobozuje od jeho moci a vrací nás k tomu, abychom toto zlo nezaměňovali za zraněného člověka. Když odpouštíme, přestáváme vidět druhé jako hrozbu a začínáme je vidět jako lidi, kteří — stejně jako my — někdy nevědí, co činí.

Odpuštění nás činí podobnými Bohu. A v dnešním světě, plném polarizace, úzkosti a rychlých soudů, je to možná nejradikálnější čin lásky, jaký máme k dispozici.

Amen.