POPELEČNÍ VÝZVA 2026

Drazí přátelé, poutníci a spolubratři na cestě víry,

Na začátku postní doby nám evangelium připomíná Ježíšova slova o skrytosti, pravdivosti a tichém obrácení srdce:

"Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv… Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí." (Mt 6, 1–7)

Postní dobu mám ze všech liturgických období nejraději, protože nás vrací k jádru věcí, je pravdivá, syrová a nestaví na módnosti a snaze zalíbit se. Kdo projde postní dobou poctivě, ten se o Velikonocích setká s něčím skutečným a proměňujícím. Alespoň tak jsem to v životě už několikrát prožil, a doufám, že k této milosti dojdu i letos.

Mé svědectví o milosti

Letos vstupuji do postní doby jako člověk, který druhým rokem abstinuje a učí se žít jinak. Závislost a deprese mě dovedly na místa, kde jsem si sáhl na opravdové dno. Přišel jsem o hodně, ale nakonec toho vlastně nelituju. Nemůžu litovat rozpadu falešných a toxických vztahů, nelituju ani ztráty pozice biskupa v církvi, které jde jen o ni samotnou. Už kdysi jsem postavil kostel z popela a sutin. Nyní je přede mnou těžšší úkol. Chci znovu očistit své tělo a vrátit svou duši tam, kam patří. Na druhou stranu to bylo právě tam, v prachu a popelu, jsem znovu objevil Boha, který se neskrývá v dokonalosti, ale v ranách!

Dnes doprovázím lidi, kteří nesou podobné bolesti. A znovu a znovu vidím, že pokání není trest ani výkon. Je to prostě ranní výkřik do tmy: vstávám a pokračuju v cestě. Vždy je to nejradikálnější rozhodnutí to, kdy přestanete utíkat před sebou samými. A proto s vámi chci sdílet v postním čase především milost a radost z toho, jak krásné a úlevné je odpustit sobě a tak i ostatním, jak úžasné je poděkovat svému tělu, jak povznášející je přestat se zabývat minulostí a otevřít se přítomnosti.

Františkova radikálnost

Když jsem seděl na náměstí Inferiore a Superiore a opisoval si do deníku slova sv. Františka, zasáhla mě jeho věta: "Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia."

František "opustil svět" tím, že se stal radikálně otevřeným. Vystoupil ze zajetí sobectví, sebestřednosti (včetně sebeobviňování) a stal se bratrem všeho a všech — lidí, tvorů, bolesti i radosti. Františkovo pokání nebylo moralistické jak to dnes vidíte o mnoha kněží, kteří mají hubu plnou moralismu, ale setkat se s trpícími je pro ně něco naprosto odporného. Františkovo pokání nebylo ani tradiční, ani sentimentální, ani ukecané. Bylo to obrácení se směrem k malomocenství. A právě to dnes potřebujeme víc než kdy jindy v době influencerů, povrchních soudů a duchovního psychopozérství, kdy je každý expertem na osvícení všeho druhu. František totiž nejprve poznal malomocného v sobě a proto mohl v ostatních malomocných poznat své sestry a bratry.

Popeleční výzva: dívat se a neuhýbat pohledem

Ježíš se nezaměřoval na nápravu hříchu, ale na uzdravení člověka. Dotýkal se ran, nebál se dotyku, slin, potu, hladu ani špíny světa. Věděl, že jedině tak se dá něco změnit. Popeleční výzva, kterou vám letos nabízím, není duchovní challenge ani projekt osobního růstu (Bože chraň nás před takovými odpornostmi). Je to pozvání k sebepřijetí, k radosti, k uvolnění stažených zadků.

Jestli jsem se v protialkoholní léčebně něco naučil, pak to, že "to musíte dělat pro sebe, jinak to nefunguje." A to je právě ono sestry a bratři. Pokud se nezměnít pro sebe, nezměníte se nikdy.

Čtyři zastavení

Během postní doby s vámi budu sdílet čtyři krátká videa. Budou to zastavení na cestě, která vede skrze vlastní zranitelnost k větší svobodě. Všechna tato videa spojuje ale jediná a to velmi podstatná věc. Vědomí závislosti. Protože otázkou není zda jsme závislí nebo čistí jako lilie. To o čem chci mluvit nejvíc popisuje velmi trefně Timothy McMahan King: "Otázkou pro každého z nás není, zda jsme závislí, ale jak jsme závislí a na čem. Popření existence závislosti ve vašem životě není známkou morálního úspěchu, ale známkou slepoty."

Věřím, že bez setkání s vlastním malomocenstvím, pokrytectvím a strachem se těžko dostaneme k tomu vnitřnímu dítěti, které v nás stále žije a touží po světle. Kdo chce obejít Golgotu, zůstane uvězněný ve své sebestřednosti.

Kristovýma očima

Budeme-li se kolem sebe dívat Ježíšovýma očima uvidíme mimo jiné, že závislosti a neovladatelnost vlastních životů neodráží morální selhání jednotlivců, ale odhaluje nemoc, která zamořila zemi a naše kolektivní vědomí, které reflektuje například mnohem víc na národní zájmy a zbrojení, než péči o lesy a řeky, o smutného člověka na ulici nebo nešťastnou ženu, které zemřel její syn.

Podívejte se Kristovýma očima, ale opatrně, abyste to unesli. Možná totiž spatříte trpící lidi a dojde vám, že uvnitř vás samotných vězí hrozně moc smutku, strachu a bolesti. Když se budete dívat, neuhýbejte a objímejte. Řeči o tom, že si za své utrpení může každý sám jsou projevem hlouposti a neschopnosti. Utrpení se týká každé živé bytosti. A proto buďme blízko a naslouchejme, objímejme a odpouštějme, hledejme společně způsoby jak ovazovat rány.

Ať nám svatý František pomáhá být svobodnými od sebe sama, abychom žili autenticky, otevřeně a s radostí z daru života. 

Vyprošuji vám požehnanou postní dobu plnou milosti, svobody a pokoje. 

Ať nás velikonoční radost promění a naplní novou nadějí.

S požehnáním a modlitbou

Váš bratr ve víře,

+ Filip