Povýšení svatého kříže

Řeknu vám, že jediná věc, která mě poutá ke Kristu, je jeho slabost. Slabost, která se stala tělem. Bůh, kterého poznávám, není vzdálený ani nedotknutelný. Je to Bůh, který neuhýbá, nevyhledává úniky, ale vstupuje do středu lidské bolesti jako světlo do temnoty. Je to Bůh, který se rozhodl projít skrz, a my s ním. Věřím ve vzkříšení, v radost, v nebeské slavnosti. Ale věřím i v realitu, která se neptá, zda jsme připraveni.

Věřím v Boha nahého a zraněného, visícího na dřevě hanby. V Boha, který byl vyhnán, označen za nepotřebného, vysmívaného, zapomenutého jako stará modlitební knížka za almarou, jako něco, co už nepatří do světa, který si myslí, že ví. Věřím v Boha, který pláče. V Boha, jehož srdce se chvěje, který doufá, který se bojí, ale nepřestává v nás věřit. Věřím v Boha, který touží po doteku, po objetí, po lásce, která mu není opětována. Věřím v Boha, který miluje až do zoufalství.

Můj Bůh je Bohem maličkých. Je Bohem dítěte bez rukou, které se na mě usmálo jako anděl v kostele. Je Bohem ženy, která rozsvěcuje svíčku, aniž by měla sílu prosit. Je Bohem, který se stal nedokonalým, aby mohl být s námi. Je Bohem ticha, protože někdy jsou slova jen stínem pravdy. Je Bohem, který zná tíhu těla, bolest kloubů, dech, který se zadrhává.

Neuctívám konkrétní kříž, o němž bych tvrdil, že právě na něm zemřel Kristus. Ale vím, že úcta k tělům těch, které potkávám, je tatáž úcta. Neboť každý z nás je v určitém okamžiku života přibit k vlastnímu kříži.

Kříž není cílem. Ale je cestou. Cestou k sebepřijetí, k pravdě, která se nevyhýbá ranám. Proto dnes přijímám slova svatého Pavla: "Já však se za nic nechci chlubit, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět."

Možná si někteří budou myslet, že slavit utrpení je šílenství. A možná mají pravdu. Vždyť kříž byl a zůstane pohoršením, bláznovstvím, výsměchem rozumu. Ale nejde o uctívání bolesti. Jde o její posvěcení. Jde o to nezapírat slzy, nepopírat jizvy. Jde o to vidět Boha i tam, kde se zdá, že není. Protože není-li tam – není nikde. Jde o to poznat Boha ve slabosti, kterou už nedokážeme nést. Vždyť slabost je lidská. A právě ona nás vede k pokoře, k pravé křehkosti, k zranitelnosti, která je svatá.

Děkuji křesťanskému Východu za moudrost tohoto svátku. Za připomenutí, že světlo se rodí v temnotě. A že Bůh je nejblíže tehdy, když mlčí.