Proč jsem se stal katolíkem

Přátelé, toto je jen malé osobní a veřejné svědectví, kterým navazuji na své kroky poté, co jsem vzal zpět do svých rukou dar života a ve svých jednapadesáti letech už nechci promarnit ani kousek. Věřím, že vy, kteří mne znáte, pochopíte oč zde běží.

V říjnu 1975 jsem byl pokřtěn v Církvi československé husitské. Téměř padesát let jsem v ní žil, sloužil jako kněz a později jako biskup. Byla to má církev, moje formace, moje identita. A přesto jsem ji jednoho dne opustil. Nebylo to z hořkosti nad tvrdostí srdce některých, ale jen a pouze z touhy po plnosti, poctivosti a po Kristu. Toto rozhodnutí ve mně zrálo téměř deset let.

Když jsem v roce 2017 poprvé stál v Lurdech na místě zjevení Panny Marie, něco se v mém srdci pohnulo. Nebyl to nějaký dojemný zážitek z poutního místa nebo jiná hloupost. Bylo to poznání, že tady, v katolické církvi, je můj skutečný duchovní domov. Stejný pocit jsem později zažil v Čenstochové, Fatimě, Medjugorji i na Živčákové. Všude tam, kam mne Maria přivedla jsem dokázal naslouchat Ježíšovi a snažit se dělat "cokoliv" mi nařídí. Včetně toho, co činím dnes, kdy beru znovu na svá ramena svůj kříž a následuji jej. Matka, kterou pro mne církev je mne vždy objala a darovala mi pocit bezpečí.  

Dlouho jsem si to nepřipouštěl. Ale čím více jsem se setkával s opravdovou mariánskou zbožností a především s tajemstvím Eucharistie, tím méně jsem mohl zůstat tam, kde se mi církev jevila příliš politickou a málo mystickou. Kardinál Miloslav Vlk a otec František Lízna, dva muži, které jsem velmi vážně respektoval, mi svým životem ukazovali jinou tvář katolické církve – církve, která umí být zároveň velká i pokorná.

Papež František pro mě byl rozhodujícím znamením. Když mluvil o církvi jako o "polní nemocnici" pro raněné a hříšníky, poznal jsem v tom svůj vlastní příběh a to nakonec bylo rozhodující. Já, který jsem prošel peklem alkoholismu a ztratil téměř všechno, jsem najednou slyšel: "Tady máš místo." Protože milosrdenství je větší než spravedlnost. Současný papež Lev XIV. toto směřování potvrzuje. Církev, která se nebojí být matkou i pro ty nejvíc zraněné, je církev, do které toužím patřit a nacházet zde zdroj živé vody pro svou duši a práci.

Denně se modlím breviář a růženec. Tyto modlitby mě uvádějí do vnitřního hradu duše, o kterém píše svatá Terezie z Ávily. "Duše je jako hrad z čistého diamantu nebo křišťálu," říká. "A Bůh sám přebývá v jeho středu." Modlitba je brána, kterou do tohoto hradu vstupuji. Nejde o dokonalost, ale o setkání. Svatá Terezie z Lisieux mi ukázala "malou cestu" – cestu důvěry malého dítěte, které ví, že i když selže, může se vrhnout do náruče milosrdné lásky. A svatý Jan od Kříže mě provázel temnou nocí duše, kterou jsem musel projít, abych mohl vystoupit ke světlu.

Padl jsem hluboko – z pozice biskupa a respektovaného člověka až na dno ztráty sebeúcty. Ale právě v tom pádu se odehrála milost, která jednoznačně prokazuje, že církev nesmí být muzeem starých pravd, ale živou tradicí, která se neustále rodí z kontemplace. V katolické církvi nacházím tuto živou tradici – nikoliv jen v dogmatech, ale v každodenní možnosti setkat se s Kristem v Eucharistii, v modlitbě a ve společenství svatých.

Nechci zůstávat tam, kde vládne nenávist, rozdělení, pomluvy, zášť a strach. Chci být tam, kde je otevřená náruč i pro takového člověka, jako jsem já – hříšníka, který se vrací. Nejsem rozhodně naivní, a vím, že i v katolické církvi takoví lidé jsou, nicméně je to církev daleko větší než jen nějaký partikulární zájem jednotlivců či obchodních skupin, jako je tomu v husitské církvi.

V posledních měsících mi tuto náruč konkrétně ukázali tři kněží. Otec Tomáš Halík mě přijal ke zpovědi, objal mě a podal mi Tělo Kristovo. Otec Ladislav Heryán mě uvedl dál. A otec Pavel Pola od Jezulátka mě přijal ve své farnosti a daroval mi Hrad v nitru. Všichni tři mi ukázali církev, která nepřichází s odsouzením, ale s objetím, i když všichni tři znají můj příběh. Skláním se i touto cestou před touto velkodušností a zralostí,

Dnes už nejsem biskupem. Jsem znovu laikem, bratrem, člověkem. Na kolenou hříšníka jsem vstoupil do římskokatolické církve. A poprvé po dlouhé době mám pocit, že jsem doma.

Není to konec cesty. Je to začátek. Denně se modlím za církev, za ty, kteří bojují se závislostí, a za ty, kteří hledají svůj domov. A děkuji Bohu, že mě přivedl až sem.