Sedm zenových dárků k Vánocům na poslední chvíli

Nevíte, co dát druhým k Vánocům? Něco, z čeho byste sami měli také obrovskou radost? Hledáte dárek na poslední chvíli? Dárek bez kompromisů a ohledu na to, kolik stojí a jaké to může mít důsledky? Možná, že vám tento článek může v něčem pomoci a inspirovat vás. V epoše odpadků a fastfood náboženství se hledá těžko, ale možné to je. Tyhle dárky jsem v životě už alespoň jednou dostal, takže vím, jak mnoho znamenají. 

Někde hluboko uvnitř to víme všichni. V určité fázy života víme, že to, co nám schází, a co schází lidem kolem nás, nejsou věci, obálky s penězi, lepší mobil nebo sebelepší knížka, to všechno můžeme mít i tak. Chybí nám čas a uprostřed času ještě víc přítomnost. Vánoce sice směřují k půlnoci a konci dalšího kalendáře s číslovkou 25, a tím i k určitému tichu, ale nevím zda jsme ještě schopni a ochotni se zastavit. Má zkušenost je taková, že k podstatným věcem jsem byl spíše zastaven, než že bych to dovedl sám. Zastavila mne obvykle nemoc, stejně jako nyní. Takže oněch sedm zenových dárků, které vám nabízím k inspiraci berte nikoliv jako poučku, ale spíše jako sdílení toho, k čemu jsem byl doveden a zcela jistě ne všechno správně přijal. Ale dávám si čas, a tento čas s vámi nyní sdílím.

Dary, které změní všechno

Vánoční Bůh nepřichází jako uřvaný nenažraný Santa, jako oslepující blikající řetězy nebo smyčka koled visící v supermarketu, nebo jako frazeologický slovník vykastrovaného kněze za kazatelnou. Ježíš se rodí na okraji věcí a zdánlivě velkých příběhů. Ticho je branou ke zrození (buddhisticky k probuzení). Je jedno jak to nazvete. Pokud je to pravda, rezonuje to vaším srdcem.

Ale kdo by neměl rád dárky. Také je miluju. Jen je dnes vidím trochu jinak. Dárky a dary mají sílu proměňovat, nejsou to věci, ale způsoby existence. Až přijmeme fakt, že i naše vlastní bytí je sui generis darem, pak si to uvědomíme. Obvykle jsme tomu smutně blízko, když odejde někdo z našeho života. Viděl jsem tohle bolestné "osvícení" u mnohých lidí v obřadních síních a chrámech při rekviem. Trvalo chvíli, ale bylo tu. Najednou jsme pocítili zřetelně a jasně, že ten člověk, s nímž se loučíme byl opravdu důležitý, byl skutečným darem, i když se vždycky tak nechoval a nejednal. A my na tom nejsme jinak.

Ale zpět ke spirituální cestě a darům. Podle mystiků a mistrů duchovní stezky existují dary, které nestojí nic, nemusíte je hledat, jsou stále tu, jsou přítomné a zároveň mění naprosto všechno. Pojďme se podívat na některé z nich.

I. Dar sdíleného ticha

Thich Nhat Hanh často říkal, že "ticho je naše pravá domovina". Jak rozdílné je chápání současného člověka, který neustále řeší svou národní, sexuální nebo politickou identitu. V tomto ohledu nás daleko předbíhají děti, hříšníci a nemocní do Božího království. Protože my nerozumíme tichu ani jeho kráse, pokud jej sdílíme s druhým, mlčky a bez dalších věcí, zvuků a propriet se zadívat jen tak s okna a nechat myšlenky spát, jako ovečky v noci v ohradě. Sdílené ticho je zároveň plné bezpečí, dechu a tepla našeho těla. Je prosyceno důvěrou. V Bibli čteme: "V tichu a důvěře bude vaše síla." Darovat ticho znamená ustat s ohromováním a zůstat s druhým člověkem bez potřeby nejen mluvit, ale především vysvětlovat a cokoliv napravovat. Jen být. Je to ta nejkrásnější forma lásky jakou znám.

II. Dar plné přítomnosti

Nejen Mistr Dógen, můj oblíbený mistr, učil, že "každý okamžik je dokonalý a úplný". Když jsem si jako kluk vybíral text k biřmování, vybral jsem si Ježíšova slova "Hle, jsem s vámi po všechny dny." O mnoho let později jsem začal učit aplikovat tento příslib na přítomnost, jakákoliv byla (ať už to byly těžké noci v nemocnici, v léčebně, nebo později v hluboké psychospirituální krizi). Vstoupit do přítomnosti není jenom nějaký psychologický úkol, nebo náboženský. Má i své konkrétní kroky. Odložit telefon, nechat starosti, spěch i úspěch, aby odstoupily z obzoru a zadívat se na člověka, který je přede mnou. Tady mu mohu dát tento dar. Vnímám jeho gesta, jeho oči, jeho křivky ve tváři, jeho (její) ruce, chodidla, dovolím mu (jí) plakat, nesoudím vůbec nic, jen dávám najevo, že tady jsem, a že všechno smí být takové, jaké to je. V přítomnosti tak otevírám prostor i pro sebe. Najednou jsem tím, kým být mám. Přijímající, přestávám stavět hráze a určovat, co a kdo smí být. Jsem součástí, náležím k témuž Dechu Svatému.

III. Dar naslouchání

Dar bdělé přítomnosti přináší hned další. A tím je naslouchání plné soucitu (nikoliv lítosti, prosím nepleťme si tato dvě slova). Mnich Hanh žil v hlubokém naslouchání, a nejen on. Tím rozpouštěl utrpení, alespoň u těch, kteří se na něj dívali a slyšeli ho. Bible docela pragmaticky sděluje, abychom byli rychlí k slyšení a velmi pomalí k mluvení. V éře podcastů a videí je tohle velmi komplikované. Je potřeba, abychom si přiznali, že naše kultura je kuturou žvástu. Prázdné žvanění zatarasuje cestu říkají zenoví mistři. Asi jste už slyšeli mluvit chytré lidi, talentované, ale bohužel nepromněněné. Mluví, mají co říct, ale jedno jim schází. Schopnost naslouchat je dar. Chceme-li letos o někomu dát něco, co je opravdu vzácné, nabídněme mu hodinu svého času, kdy jej necháme mluvit bez přerušování, bez našich zkušeností a znalostí. S plnou vážností nechejme druhého, aby nám sdělil cokoliv , co opravdu potřebuje. Možná se budete divit, ale taková hodina je mnohem víc, než roky v terapii. Jen několikrát v životě jsem narazil na člověka, který mne nechal říct svůj příběh a nakonci mne jen mlčky objal.

IV. Dar jednoduchosti

Ježíš se rodí v chlévě a mluví o chudobě. Tento druh chudoby, ale není hladověním ani utrpením. Je to cesta prostoty a jednoduchosti. Jako v zenu. Je to cesta ze zajetí věcí ke svobodě, která nic nevlastní, ale má naprosto vše, co je potřeba. Konkrétní podobou tohoto dárku pro mne byly vždy vánoční společné procházky. Hrnek čaje, úsměv, teplá deka, rozsvícená svíčka, pohled z okna. Pokud budou pro mne tyto prosté věc darem, pak se mohu radovat z pokoje a míru, tedy z daleko větších darů, které pak mohu sdílet s ostatními.

V. Dar odpuštění

Pátý dar vnímám jako nejhůře dostupný, i když je tu neustále s námi. Až příliš mnoho z nás je vnitřně velmi zraněných, a to tak, že zjizvená tvář naší duše stále bolí a připomíná si chvíle, kdy nám někdo ublížil, nebo je stále pohlcována řezavým žárem pocitů viny. Niz z toho nám nechce dovolit žít principem neulpívání a svobody (zenový a biblický způsob existence). Chceme-li zakusit tento dar, musíme pravděpodobně v nějaké životní fázi přijmout sami jeho moc a sílu. Věřte mi prosím nikoliv proto, že jsem kněz a mám doktorát z teologie, ale proto, že jsem abstinující alkoholik s těžkými úzkostnými a depresivními stavy. Odpustit sobě, dovolit druhým být, i když nás poranili je ta nejtěžší duchovní disciplína. Celý život se potýkám s pocity viny, ale teprve když vstoupím na výsostné území Odpuštění, což je u mne vždy těžký boj a zápas, nikoliv sladkobolná hloupá víra jako dřív, teprve pak se ocitám v bezpečí. Najednou sou-cítím s lidmi, kteří stejně jako já hledali a hledají únik před bolestí i tím nejhorším možným způsobem. Pokud se rozhodnete pro tento "vánoční" dárek, pak to udělejte vědomě, jednoduše a konkrétně, nikoliv tak jako to dělají často věřící křesťané, kteří mají ústa plná odpuštění, ale ve skrytu duše nenávidí a obviňují. Odpuštění je velmi intimní a jemná, neokázalá práce. Rozhodnutí pustit starou bolest chce čas a zjevně i uričtou dávku duchovní zralosti. Na druhé straně je to jediná cesta ke svobodě. Za tento dar jsem v žvotě hodně prosil, a prosím stále. Jediné, co oněm doopravdy vím, je že má v sobě ukrytou schopnost léčit a uzdravovat.

VI. Dar prostoru

Najít místo je prvním úkolem pro Marii a Josefa, když dorazí do Betléma. Všechny hospody a domy jsou přecpané lidmi. Zdá se, že nikde není místo. Jako když nastoupíte do ranního metra nebo odpolední tramvaje, jako když vstoupíte do obchodu plného lidí, jako když přijdete na úřad práce. Všude je mnoho lidí, tolik věcí, ale velmi málo místa. Už jste to prožili sami. Najednou je ve vás touha být chvíli sama(sám). Miluju chvíle, kdy se vrátím do svého pokoje, vezmu si na sebe něco pohodlného, pustím si hudbu, zapálím svíčku, dám si kafe a jen tak sedím a nechávám věci odejít. Potřebuju zase chvíli volně dýchat a na nikoho se nelepit, nemuset se neustále vyhýbat a hledat nějaký koutek. Najednou nemám ani potřebu nacpat si sluchátka do uší a koukat se do displeje telefonu, který mou mysl zdánlivě odvádí z této úzkostné a stísněné společnosti. Vše živé potřebuje prostor, aby to mohlo být. Květina, strom, polní myš. A také já a moji blízcí. Vždycky jsem miloval tu chvíli, kdy jsem odešel do svého pokoje, a ve vedlejší místnosti se má přítelkyně věnovala jogové praxi. Cítil jsem se vždycky velmi dobře, protože ona i já potřebujeme prostor. Totéž je na cestě ženy a muže skvělé, když víte, že potřebujete být jinde než je ona (on). Máte své přátele (jako ona), máte i svou individuální cestu (jako on). Pokud si dovolíte tenhle skvělý prostor, pak víte stejně dobře, že druzí jej potřebují také, a v dnešní době o to víc. Dejte si letos pod stromeček prostor, důvěřujte cestě toho druhého, nezasahujte a nic "neposouvejte." Skutečně trvalé a hodnotné věci se nemohou nikam ztratit. Nechte druhé, aby měli místo k vlastnímu růstu.

7. Dar požehnání

Poslední ze sedmi darů, které mne právě teď napadají je asi dar požehnání. Nemusíte být kněží a dokonce ani "věřící", abyste směli žehnat. Požehnání je postojem vděčnosti a vnitřní radosti ze spojení. Je to úkon úcty. Jemná zenová poklona, sepjaté ruce v gestu namasté, nebo jen jemný krátký úsměv směrem k druhé bytosti je úžasným projevem lidskosti. Můžete požehnat modlitbou, dotykem, vždy to však bude požhnání, které se dotýká duše. Je to připomenutí, že jsme milováni a neseni. Žehnat můžeme kdykoliv, je to síla, která není naše a tak nás ani neopustí. Naopak, vrací se k nám jako ozvěna.

Dary, které vedou od zbytečného k podstatnému

Tyto dary nejsou nikterak exotické, složité a přesto jsou paradoxně tím nejvyšším stupněm luxusu, který si může moderní člověk dopřát. Pravděpodobně na všechny najednou ani nemáme. Nejsme na ně připraveni. Přesto věřím, že jsou to cesty, jak pěstovat a kultivovat vlastní duši a lidskost, a v nějaké formě je můžeme praktikovat vlastně okamžitě. Zen i Bible nás učí, že skutečný dar je přítomnost, laskavost a pokoj. A právě tyto dary mohou být největším světlem v čase, kdy svět zoufale touží po naději.