Soucit se sebou

Vše skutečně hluboké a proměňující, se děje pomalu v srdci Božím. Dlouho jsme byli zvyklí věci "řešit," a teď se učíme být součástí proměny. Učíme se především uvnitř (v setkání s vlastními zraněními, v setkání se zraněními, která jsme uštědřili druhým svou nevědomostí). Vždyť právě to nás dovedlo od povrchu modlitby k volání o život. Už není možné obcházet raněného v nitru. Není možné jej dál překračovat a spěchat si za svým. 

Nastal čas mu pohlédnout do tváře a ošetřit jeho rány.Nepohlédneme-li na zranění s láskou, pak nás ochromí a zničí, nebo nás povedou k popření. Obojí vypadá jako smrt. Jedině láska dovoluje přijetí nepřijatelného, nezvratného a skutečného. Jedině ona je podstatou vzkříšení. Proto nám dává Ježíš své jediné přikázání: "Milujte se, jaká jsem já miloval vás." (Jan 13, 34) Neschopnost soucitu vede opačným směrem. Budeme křižovat druhé i sebe, a s nimi znovu budeme křižovat i Krista. Boží království mříže nemá. STÍNY V ZAHRADĚ Co jsme v sobě třeba celá desetiletí pohřbívali, potřebuje čas a také dovolení, aby to prostě bylo. To je nutný první krok ke každé terapii. Podívat se do tváře bolesti vyžaduje odvahu. Jakkoliv je to v první chvíli plné zmatku, smutku a úzkosti, mějme soucit nejen s druhými, ale i se sebou samotnými. Soucit rozhodně není popírání chyb, ale naopak silou k tomu unést něco tak těžkého. Něco co otrávilo vody naší duše. 

Soucit není ani lítost a pocit oběti. Je v něm i velká odpovědnost k druhým. Není to škemrání o milost, ani to není sentimentální slzička. Kdepak. Je to opravdu to nejhlubší spojení člověka s druhými.Místo zvané soucit je jako podzimní zahrada, vše přikrývá listí a prodlužuje se ticho stínů a tmy. Nicméně vše je zároveň důvěrou ve vzkříšení. V nový život, který není ani trochu přetvářkou a opakováním zbožných frází a myšlenek.Anthony Mello říkal, že "jistota je hříchem fanatiků, teroristů a farizejů," zatímco "soucit nás přivádí na myšlenku, že se můžeme mýlit." A my se mýlíme - nikoliv k našemu ponížení, k další a další bolesti, ale k poznání soucitu jako nejvyššího spojení. 

Můžeme se mýlit, můžeme chybovat, můžeme padat, můžeme dokonce i hřešit, to vše je nesmírně lidské. Nepřivedou-li nás naše pády k tomuto místu, pak jsou zbytečné a všechna bolest zůstane jen marným výkřikem do chladné beznaděje. Potřebujeme najít místo zvané soucit uvnitř sebe samotných, kde v modlitbě ticha, rozsvítíme svíčku důvěry v náš nehotový (a tím i krásný život.