Tváří v tvář ztrátě

Otevřeně odmítám iluzorní představu, že k Bohu – nebo chcete-li k hlubšímu smyslu a vnitřnímu pokoji – vede cesta bezchybnosti. Tomu mne učil Otec Richard, ale já to pochopil až nyní. Naopak, právě v místech našich největších pádů, v okamžicích, kdy "to děláme špatně", se rodí možnost autentičtějšího vztahu k druhým i sobě. Přiznání slabosti není slabostí, ale svým způsobem "osvícením." Dokonalost není nutností ani předpokladem jak vám možná nalhávají přiškrcení kastráti v oblecích a impotentní kněží.

Odmítnutí, bolest a závislost jako učitelé

Právě bolest, odmítnutí nebo závislosti mohou být paradoxně katalyzátorem růstu. Jakkoli je těžké přijmout, že rozbitost má svůj smysl, zkušenost zlomenosti otevírá prostor pro hlubší pochopení sebe sama a pro přehodnocení toho, v čem spočívá opora. V kontextu ztráty církevního společenství a osamělosti je důležité připomenout: i když se staré jistoty rozpadly, právě v tom se může zrodit prostor pro nové formy víry – nikoliv postavené na výkonu, ale na přijímající trpělivosti.

Přijetí nedokonalosti a svatá nespokojenost

Perfekcionismus, vede ke chronické nespokojenosti a napětí. Schopnost přijmout nedokonalost by měla být podle mne prvním, co nás měli učit v "církvi." Svatá nespokojenost může být sice hnací silou změny, ale pokud jí člověk dovolí, aby určovala hodnoty, končí v permanentní frustraci. Osvobozením je přijetí, že kritická hladina dobra, malý "zbytek" (nebo kvas jak říká Ježíš), stačí k tomu, aby byl život smysluplný. "Království nebeské je podobné kvasu, který žena vzala a vmísila do tří měr mouky, až všechno zkvasilo." (Matouš 13,33)

Vzkaz vyškrábaný do vašeho srdce

Pro ty, kteří ztratili oporu v církevním prostředí (což je logické, neboť církev je obvyklým sborem pokrytců, k nimž dlouhou část života patříme), je obzvlášť těžké nést břemeno selhání a závislosti v izolaci. Nabízí se tu však naděje, že právě v těchto místech temnoty – kde se cítíme nejvzdálenější smyslu – začíná změna.

• Přiznejte si, že v tom nejste sami – zlomenost je univerzální zkušenost napříč věkem i společenským postavením.
• Odmítnutí a selhání nejsou koncem, ale potenciálním začátkem nové cesty.
• Přijměte, že i malý "zbytek" dobra ve vás a kolem vás může být zárodkem změny.
• Nevyhýbejte se bolesti a pocitu prázdna – mohou být paradoxně místem setkání s hlubším smyslem a milostí.

V největších temnotách je světlo nejvíc zřetelné. Cesta nezačíná úspěchem, ale obvykle upřímným a tvrdým pádem vedoucím k tomu, že si přiznáme jak na tom jsme a jak ve skutečnosti opravdu potřebujeme lásku i sebelásku.