Umři dřív, než zemřeš!

Smrt sama o sobě je jedním z nejmocnějších transformačních procesů, které lidská duše může zakusit. Duchovní mistři všech tradic začínali své žáky učit skrze obrazy umírání, aby je uvedli do prostoru, kde se člověk přestává držet toho, co není skutečné. Ježíš nikdy neusiloval o to, aby demonstroval moc nad fyzickou smrtí; jeho cesta byla cestou uzdravování toho, "co už zahynulo" (Lk 19,10) — v našem srdci, ve vztazích a našem egu.

Pokud jednoho dne vědomě vstoupíte do mysteria smrti, můžete zakusit plně, jak je toto tajemství naplněné svobodou, odevzdáním a vnitřním pokojem. Psychologové dnes mluví o "egodissolution", rozpouštění falešné identity skrze proces smiřování se, odpouštění, terapeutickou práci s traumatem, závislostmi apod. Teologie by to nazvala pravděpodobně kenózí (vytvořením místa pro přítomnost samotného Boha). Mystici pro mne nejsrozumitelněji, mluví o prosté skutečnosti tzv. "malé smrti", která je předpokladem znovuzrození tady a teď (nikoliv po zániku fyzického těla).

Co jsem doopravdy viděl?

Když jsem pracoval jako hospicový kaplan, viděl jsem tuto proměnu na vlastní oči. Mnozí terminálně nemocní se měnili způsobem, který byl patrný nejen mně, ale i jejich rodinám. Často příbuzní umírajících opakovali tuto větu: "On se dívá jinak." Jejich popis se shodoval napříč okolnostem a individualitě jednotlivých lidí. Bylo to, jako by člověk stál uprostřed řeky a proud odnášel vše, co už není možné skrývat, předstírat nebo se toho prostě družet. Nejprve umíraly přízraky — staré role, masky, obrany. Ego se v tom proudu pomalu rozpouštělo a zůstávala čirá existence. Psychoterapeutka Francis Weller říká, že "zármutek nás zbavuje všeho, co není podstatné". A já jsem to viděl znovu a znovu: smrt, odnáší nánosy a nechává jen to, co je pravdivé.

Pojďte stranou

Duchovní učitelé znají sílu liminálního prostoru — místa "mezi", kde se člověk ocitá mimo běžné struktury, jistoty a kontrolu. Richard Rohr o něm říká, že je to "jediné místo, kde se skutečná proměna může stát". Ostatně velmi jasně to říká Ježíš na několika místech v Bibli svým učedníkům "Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!" (Mk 6,31).

Liminální prostor je konverzí, nikoliv kontroverzí a vymezováním se, jak to dělají současné církve. Je to prostor, kde jsme nazí a pravdiví. Dogmata zde nefungují, stejně jako další tlačítka "jistoty." Tady se ukazuje, jak zbytečná je většina náboženské "postprodukce" — dogmata, katechismy, systémy, které často slouží spíše k udržení struktury než k proměně srdce. Jsou to někdy jen sofistikované způsoby, jak se vyhnout skutečnému setkání se sebou a s Bohem.

Když se náboženství stane fastfoodem se zkaženým jídlem

Dnes vidíme mnoho forem "rychlého duchovna" — fastfood křesťanství, fastfood buddhismu, byznysovou ezoterii. Všechno slibuje rychlou úlevu, rychlou transcendenci, rychlé osvobození od bolesti. Stačí jen mít správnou věrnostní kartičku a zkažené jídlo je vaše za naprosto fantastickou cenu. Jenomže bolest není problém ani chyba, zármutek není selhání a slzy a skutečná lidskoste není překážkou na cestě k Bohu.

Psycholog Gabor Maté často říká, že "bolest, které se vyhýbáme, se stává bolestí, která nás řídí". Dokud jsem se vyhýbal vlastním ranám, sloužil jsem falešné víře, která mě držela daleko od pravdy o sobě a mé pomoci druhým lidem.

Kristovská a Buddhovská podstata v tvářích trpících

Když jsem seděl u lůžek umírajících, často jsem měl pocit, že se dívám do tváře Krista nebo Buddhy — to oni se stali mými duchovními mistry, mými učiteli. Nebyl to pán Ježíš s červenými tvářičkami na obrázku v kostele, ani Buddha vyrobený v čínské továrně na zbytečnosti. Byli to skuteční lidé, jejich oči, jejich pomalý dech, jejich ruce a ovázané nohy. Něco z nich vyzařovalo, něco, co bych nazval čistou milující přítomností. Teoložka Cynthia Bourgeault říká, že "pravé já se rodí tam, kde se staré já vzdává kontroly". A já jsem tuto pravdu viděl v praxi — v tichu pokojů, kde se život pomalu uzavíral. A možná právě proto Ježíš říká: "Kdo chce svůj život zachránit, ztratí jej."

Co držíme křečovitě, nás obykle nakonec drží v zajetí, ale jakmi se pustíme a odevzdáme, přestaneme bojovat, protože jsme už zvítězili, stane se něco jinak. I proto je zapotřebí zemřít dřív, než umřeme.