Dopis pro přátele

08.11.2020

Stále uvažuji o jeho lásce jako o podmíněné a o domovu jako o místě, kterým si nejsem tak docela jist. Cestou k domovu se neustále zaobírám pochybami, zda budu opravdu přivítán, až přijdu.

Henri Nouwen

Sestry a bratři.

Hluboko uvnitř stále pochybujeme a nevěříme tomu, kým opravdu jsme. Že už jsme přijatí, že už jsme doma, že náš život je požehnaný. Navzdory všem zklamáním a ranám, které jsme obdrželi. Tam uvnitř se stále ptám stejně jako Nouwen, jestli jsem vlastně vítán. Odpustit znamená přiznat si, že všechno má své místo a je darem, včetně mne a všech zranění, která mi dávají tvar a zkušenost existence. Bůh zřejmě nedělá, že nevidí, nic neškrtá. On říká, takhle to může být. Hlavní je, že Jsi.

V přírodě vše potřebuje svůj čas, a všechno má svůj posvátný smysl. My žijeme až příliš odděleni od zvířat a lesa. Vše je až příliš ochočené, a takového chceme i Boha. Stavitelé katedrál věděli, že ke kostelu patří vlci, démoni, stejně jako andělé a Kristus, který všemu vládne. Věděli, že proměna člověka je možná skrze tanec v labyrintu, který stával nad hlubokou jeskyní (např. Chartres), nebo v blízkosti staré studny. Nejsou to zdaleka jen slova, která nás obrací k Bohu. Je to i divokost a síla přírody, setkání s ní, bosé stání u řeky, cesta lesem...

Ambrož Milánský (+397) píše o důležitosti VŠEHO takto:

Všechno, co ze země vzchází, má svoje zvláštní poslání a podle sil přispívá k uskutečnění celého stvoření. Nic, co ze země vzchází, není zbytečné a neužitečné, často to samé, co není k užitku tobě, je pro ptáky a divoká zvířata užitečnou potravou.

Nejen teplo a světlo, voda, dobrá půda a hloubka. Všechno roste pomalu a tiše, neuvidíme to hned, ale třeba až po měsíci nebo dokonce další rok. A ani tehdy to nemusí být nic velkého. Všechno roste v křehkosti a nejistotě. Věřím, že všichni se podobáme stromům. Ještě nejsme dost vysoko, abychom viděli za kopec, a ani dost hluboko, abychom takový pohled ustáli. A bude to tak dlouhou trvat, jak dlouho nám bude trvat než dovolíme jinakost druhých (opustíme závist a srovnávání se), než je i sebe přestaneme předělávat k falešnému obrazu, a skoncujeme s lichvářským vnucováním laciné víry, která nic nestojí a za nic nestojí. Mnohem víc všichni potřebujeme velmi malá a něžná gesta smíření, náznaky pochopení, naslouchání hlasu druhého a ještě lépe jeho dechu, objímání, a svaté přijímání vlastní existence, aniž bychom si to chtěli koupit, vynutit nebo zasloužit. To je kontemplace mladého buku, který míjím kousek u Káčátka v Horosedlech. A to je touha, po níž toužím...

Jsem přesvědčený o tom, že tenhle prapodivný čas je pozváním k neskonalému tajemství odpuštění a spojení dávno rozděleného. Je to hlas volající na poušti, hlas všech proroků a svatých, který k nám z posledních sil volá: odpusť! nesuď! miluj! Bez odpuštění jsme vedeni na porážku sebezničení, k věčnému zatracování a věčné oddělenosti od života. Jediné, co nás zachrání je láska. A tu přeju v těchto časech nám všem.

Pokoj a Dobro.