Dušičkový dopis pro přátele
My sami jsme odpovědí na otázky mrtvých. Souzním s Jamesem Hillmanem, jehož knížku právě čtu. Toto tělo, tato duše, tato přítomnost... To vše pochází nejen ze setkání dvou lidských těl, mužského a ženského, ale je to mnohem víc skutečné Tajemství, před kterým rozsvěcíme svíčky na hrobech, pokládáme květiny, modlíme se a naše srdce zaplavují vzpomínky jako moře prázdnou jeskyni někde na pobřeží. Vše jakoby volalo po Nádechu, mnohem víc po Nádechu a vůni mořského vzduchu za úsvitu, mnohem víc, než po banálních útěšných frázích a teologických zdůvodněních...
Vloni zemřel můj táta. Co cítím, když se teď dívám na jeho starou fotku, pořízenou na konci sedmdesátých let v zahradě u domu, kde jsem prožil své dětství? Je toho tolik najednou..., vděčnost i vztek, obrovský vztek, že umřel, hněv na něho, na Boha, na sebe sama, na všechny ty chvíle, kdy jsem se vyhýbal setkání a selhával jako syn, na okamžiky, kdy to táta nezvládal a utíkal před sebou samotným. Vnímám i nádhernou syrovou březnovou vůni Matějské pouti, kam jsme spolu chodili každý rok, a pak přestali a už nikdy se tam nevrátili. V duchu se vracím k podzimním podvečerům, kdy jsme kreslili černou tuší v jeho atelieru, a já se těšil, až mu ukážu obrázek stromu stínovaného tečkami, jak to dělával on. Vnímám poslední měsíce jeho života, kdy jsem ho směl oholit a umýt mu tvář, a navonět kolínskou. Takové je setkání s Tajemstvím, které nepotřebuje odpovědi, ale volá a pláče po návratu...
Richard Rohr krásně napsal, že žijeme ohroženi Vzkříšením. Dnes cítím, že hlubiny už nejde zastavit, a že jak ubývají síly, je tu jediná možnost: naučit se dýchat pod vodou, šetřit dech aby zbylo na poděkování a požehnání. Už to není jen bosé chození po okraji života. Domnívám se, že to je úkol církve, zůstávat na hlubině a doprovázet právě tam, bez falešných slibů a odmítané bolesti, v tichu, v blízkosti s laskavostí. A také druhým dovolit, aby nás směli proměňovat. Odkud víme, že Kristus nepřichází zvenčí? Jsme si tak jisti sami sebou a našimi pravdičkami?
Při pohledu ke kříži vidíme muže, který všechno ztratil. Vidíme zraněného, krvácejícího, nahého a poníženého Boha. Není to ikona úspěchu, ale spíše obraz velké porážky, kterou sám dovolil, abyste se mohli setkat - Ty i On, aby se stalo svatým vše, co je lidmi zavržené, pohřbené, vytěsněné, nespojené a nepřijatelné. Je to pravý opak toho, oč jsme dlouhé roky usilovali na seminářích, v terapiích a při bohoslužbách. A proto je pohled ke kříži na dušičkovém hřbitově tak podstatný a proměňující. V tom jsme podobní Ježíšovi, v tom je svatá stejnost.
Jednoho dne se naše těla i duše ponoří docela. Ten den se blíží a děsí nás. Ten pocit nás nutí vracet se a prohledávat kapsy a stará alba s fotkami, poznávat sebe sama prostřed nocí, přijímat a odpouštět. Všechna naše přesvědčení i víra přestávají být životním stylem. Spíš to zprvu považujeme za ponižující, trapné a ztrátu. Je to však životní nutnost - žít každý den pravdivěji - blíž srdci. Jde o to, že to zároveň znamená hlouběji. Znamená to totiž umřít tolika strachům, tolika představám a jistotám, umřít své falešné identitě oběti. Ježíš to nazývá "umřít, abyste se mohli narodit." (Jan 12, 24)
U hrobů rozsvěcujeme svíčku také za to. Za odvahu umřít. Není to oživování mrtvol, ale víra, že život z lásky nezastaví ani smrt. To je totiž vzkaz, který čteme na každém hřbitovním kříži. A v této víře se nyní setkáváme a prožíváme ji, navíc v době, kdy není vůbec jisté, zda se zítra ještě setkáme a budeme mít šanci si promluvit, či dokonce se obejmout. Procházím právě po hřbitově, kde si neobratně datluju poznámky k tomuto dopisu do mobilu. Myslím na závěrečnou scénu Karamazových....
Více je v dopise volně ke stažení: