Hněv je dobrý!

Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: "Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!" (Jan 2, 15-16)

Když Ježíš zpřevrací stoly prodavačů, učí nás hned několik věcí najednou. Tak to mistr dělá vždy. Nejprve říká, že kostel není hodinový hotel a sděluje, že hněv je dobrý. My nerozumíme ani jednomu. Mnoho z nás neví co s emocemi, které máme. Obzvlášť v kostele. Máme za to, že je potřeba vše potlačit. Nechceme cítit hněv, ale on tu je. Nechceme být smutní, ale jsme. Násilí se tak obrací dovnitř. Tak se dostáváme od hněvu k nenávisti, obviňování, sebedestrukci, pomlouvání.

Bojíme se nejen plakat, klečet, ležet, ale naše kultura nám brání v kostele vyjádřit i hněv. Nemůžeme křičet, hluboce a prudce dýchat, tančit, vyjadřovat vztek a bubnování v kostele je zázrak... 

Liturgie už dávno poztrácela původní tělesnost. Chybí nejen blízkost, ale i možnost vyjádřit se, nebýt jen pasivním posluchačem, divákem, případně průměrným hercem z telenovely. Modlitby tak často nefungují, protože jsou nespojené. Místo laskavosti, slyším mlaskavost. Místo otevřenosti vnímáme nepatřičnost. Bojíme se nejen plakat, klečet, ležet (to vše je nyní "divné" a přežité), ale naše kultura nám brání v kostele vyjádřit i hněv. Nemůžeme křičet, hluboce a prudce dýchat, tančit, vyjadřovat vztek a bubnování v kostele je zázrak (výjimky existují - díky). 

Vše je obvykle tak příšerně přeslazené, vlažné, neslané a nemastné a odtržené od skutečnosti, že vůbec nemám za zlé lidem, který přijde církev divná. Muži převlečení do ženských šatů za oltářem, případně manažeři v kravatách, jen těžko mohou ukazovat ke skutečnosti. Snad mohou říkat, jak bychom měli žít, jak dosáhnout úspěchu a mít vliv na lidi. Nemluví ale o tom jak unést nerovné, divoké a živočišné. To vše se stalo doménou podsvětí. Jaký paradox od náboženství, které říká, že Bůh se stal tělem.

Vlk potřebuje hory, les, potřebuje běžet, nikoliv mrzačení, hlad a rezavý řetěz! Vlk potřebuje i řvát, je to jeho přirozenost. 

Celé roky dusíme tolik věcí, že už ani nevíme, kdo jsme. Tlumíme to prášky, anorexií, levným psychologizováním, mnoha citáty, řetězy a prsteny moci, ale nefunguje to. Zkrátka se bojíme přiznat, že v nás není jen beránek, ale taky vlk. Máme za to, že vlk je špatný. Dokud nás sžírá zevnitř, opravdu to dobré není. Vlk potřebuje hory, les, potřebuje běžet, nikoliv mrzačení, hlad a rezavý řetěz! Vlk potřebuje i řvát, je to jeho přirozenost.

Velmi krásně je dobrý hněv zachycen ve filmu Corpus Christi (Boże Ciało), kde hlavní postava Daniel učí truchlící lidi, kteří ztratili své nejbližší při autonehodě, jak vyjádřit své pocity a "vykřičet" vše ze sebe. Totéž nacházíme v dynamických meditacích, ale i ve středověkých iniciačních rituálech. Kostel nebyl jen místem modlitby, ale také se v něm tančilo, oslavovalo, chodilo v labyrintu a jednou ročně dokonce slavil svátek bláznů, což by dnešního člověka zjevně polekalo k smrti.

Před Bohem se nemusíme stydět vyjadřovat emoce. Máme je přece od něj. Jen nás neučili, co s nimi. Mohu před ním vyjádřit vše, co cítím. A bylo by fajn, kdyby to šlo i v kostele. Naštěstí je tu příroda a opuštěná místa, kde to možné je. Tam všude je také Ježíš. On se nebál pouště a opuštěná místa vyhledával k modlitbě. Sem nezasahuje moc falešného náboženství budoucích odměn a trestů. Tady je Přítomnost. V přírodě je potřebná divokost, stejná jako hluboko v nás. Není zlá. Psychologové vám potvrdí, že popíráním emoce nemizí, ale dostávají spíš zhoubnou a zrůdnou podobu. Zdá se, že Ježíš nás učí vskutku vidět celistvě. Neutíkat před sebou. Je důležité mít přístup k všemu, co cítíme. Ke všemu, co je vskutku lidské a tudíž od Boha. 

Proto důvěřuju Ježíšově hněvu, že je dobrý a tudíž i můj hněv má své místo a může tu být, abych zůstal v kontaktu se životem.