O bolesti
Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.
Lukáš 6:21
O bolesti
Není bolest odplatou ani cílem k odpykání hříchů. Je důvěrnou cestou úcty k sobě samému. Nikdy nebyla beze smyslu.
Jako položená sklapovací železná past na zvíře, jež si musí uhryzat nohu, aby se osvobodilo.
V přítomné nahotě bolesti nepostrádáme důstojnost, kterou jsme nepozbyli dokonce ani uprostřed všech svých nevědomých činů.
V propastech utrpení se ukryl před člověkem soucit. Jemuž cosi dlužíme. Také utrpení je součástí naší cesty k Bohu, pokud neslepneme při pohledu na Ježíše. Nemá poslední slovo, ale podstatná je.
Bolest tisknoucí hmotu způsobuje, že nejsme lepkavou myšlenkou, jakkoliv ctnostnou ozvěnou čehosi přilepeného na podrážce, ale Tělem svatým. Bosým a zcela nahým výkřikem tvaru. Horkým či studeným dotykem Boží skutečnosti. (jedině tak, nic mezi tím)
A dlužíme-li něco? Hřešíme-li snad kde a vůbec? Pak právě tam, kde jde o lidskost, před níž se skrýváme.
O lásku, která jediná je pravou úctou sobě samým, v bezvěží hustě obydlené pouště, domnívané spirituality bez potřeb a rozevírání... a tedy bez setkání.
Přijatá zranění (a každý z nich už jednou pil) nám vrací rozkoš modlitby těla, neboť toužíme přirozeně i po jejím utišení, naplnění a přesažení. Po spojení, po svatém políbení ran.
Kde cítíme horkost, včetně sexuality, tam ctíme sebe sama, svou mužskou či ženskou tíhu bytí. Tam, kde bychom měli bolest tišit, jen zatínáme spáry do břicha svou minulostí, která pro nás obvykle znamená vše, zatímco přítomná vděčnost vlastně nic...
Náboženství dobrých úmyslů, obtloustlých a vyčerpaných zákoníků bez srdce, křižuje syny a dcery Člověka bez Milosti a bez Přestání. Tam, kde by mělo být pochopení je popření, a tam kde je popření roste zvrácenost.
Pokračuje se tu dál s pronásledováním učedníků (ztrácejících se v bolestech, vyháněných pryč), a chytře si přitom najímá církev své placené úředníky.
Cílovou skupinou církve se stala ona sama, nepřesahuje, ani stahuje se. Proto je smutkem v tváři tak častým jevem věřících, stejně jako buddhismus nemá být náboženstvím přiblblého úsměvu na tváři. I to je pokrytectví. Byli jsme povoláni k celosti. Vidím to nyní i ve výtvarných kruzích, stejně jako kdekoliv jinde. Čas nám daný, včetně bolesti je dar.
Bez oné prudkosti přírody, která zná temné nebe plné sněhu a připomíná jarní řeku omletých kamenů, úskalí a děr z nichž pramení, volně stéká a divoce se rozelévá, i s všekerou tou lidskou špínou, plastovými odpadky a naplaveným dřevem zastaveným na jezech poblíž rozpadlých obydlí.
Bez vymknutých kotníků, modřin a sedřené kůže na patách, když někam jdem.
Bez přirozenosti, která nevynechá nic, protože nic z přírody není znesvěcením, ale Stvořením: Nepoznáme nejen bolest, ale co hůř, ani váhu těla, lásku, Boha, pravý soucit Božské Matky, sebe sama, druhé a vděčné účastenství na tom všem.
Nepochopíme kým doopravdy prvně a navždy jsme.
Můžete uctívat prsty Ježíše, všelijak se klanět a kroutit před krucifixem, ale dokud to nebudou Vaše dlaně, které pozdvihnou, můžete také týmiž prsty dloubat oči protivníků v domnění, že ctíte svého malého boha - modlu.
Můžete uctívat málu neskonalého a probuzeného, ale to nebude Váš růženec, na němž se v soucitu lidé nasytí a obejmou, bude to nejspíš provaz oběšencův, a žádný předstíraný úsměv s oranžádou to nezamaskuje.
Děkuji, děkuji za bolest,
jež učí mne se tázat.
Karel Kryl
Je třeba správných otázek, jinak veškeré odpovědi, které dostaneme, mohou být smrtelné.
Pro radio Proglas kráceno Filip Štojdl