Příběh z duchovní cesty

"Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, všecko tvořím nové." A řekl: "Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá." Zjevení Janovo 21:5

Ten, kterému mnozí dávají jméno Stvořitel, stvořil člověka k obrazu svému. A tak i člověk je tvůrcem, nikoliv obětí, nikoliv viníkem. Zároveň je však člověk sám utvářen a někdy i tesán životem. Je to neoddělitelné a ztěžka vyslovitelné tajemství. Tento dar, který jsme od Boha dostali všichni, nadání tvořit, je nesmírně podstatný pro naši plnost. A je jedno zda upečete koláč, napíšete vynikající básnickou sbírku, nebo umíte spravovat motory. Nechci příliš zabředávat do složitých filosofických úvah, ale mám za to, že Bůh tvoří skrze nás dál a dál, a troufám si říci, že sám je tak zároveň utvářen. V tomto jsem na straně advaity, čili nedvojnosti. Náš západní svět je však dualistický, a tak těmto myšlenkám bude asi těžko nakloněný. Nevím. Mne na toto místo dovedl Eduard Tomáš a Šrí Ramána Maharishi.

A ačkoliv našemu vědomí se svět jeví jako rozmanitost nebo dokonce nesourodost, stav protikladů, ve skutečnosti vše tvoří jediné. Je to jakási Božská hra, kdy Bůh hledá sebe sama skrze nás, zatímco my hledáme Boha jinde. Třeba na posvátných místech vzdálených tisíce kilometrů daleko. Ale Bůh je v nás, jak říkají mystici. Království Boží je ve vás, říká Ježíš.

I já se při svých fotografických či literárních pokusech přidávám k dílu tvoření. Někdy mi to vše připadá spíše jako "znetvoření", ale to se dostává ke slovu ego, falešné já a trocha černého humoru.

Před lety jsem šel pěšky na výlet k řece. Na jedno konkrétní místo. Cestou přes jednu vesnici jsem uslyšel zdálky zpěv a poté spatři otevřený kostelíček. Ve chvíli, kdy jsem vstupoval dovnitř, zlákaný neokázalostí a zároveň tajemstvím tohoto místa, blížila se bohoslužba k místu, kterému katolíci říkají "svaté přijímání". Usedl jsem v poslední lavici vedle jedné stařenky, abych nerušil, a oddal se příjemnému chladu toho místa a troše rozjímání, no popravdě spíše odpočinku po únavné cestě. Uvnitř bylo asi deset žen, dva muži, několik much u okna, jeden motýl, kněz za oltářem a oranžové světlo dopadající na místo křtitelnice. Zul jsem si sandály, abych položil svá chodidla na starobylou kamennou podlahu. Bylo to jedno krásné, horké prázdninové odpoledne. Kněz držel v rukou kalich a misku a přitom trochu falešně zpíval: "Skrze něho a s ním a v něm". Ta slova slyším po tisící a přesto stále znovu si je připomínám.

Je nádherné, že poznáváme život v těle a skrze něj. Skrze Něj mohu být celým, celistvým a dotýkat se oné jednoty, nikoliv dvojnosti. Kostel, kněz, lidé okolo i já, jsme tvořili jedno. Alespoň tehdy jsem to tak prožíval. Je to osvobozující pocit, že každou šlápotou tvoříme nové, najednou a jinak a přece je to tentýž zdroj z něhož pocházíme, hledáme jej a navracíme se k němu. Jen si to dovolit a uvědomit to. Je to veskrze křesťanské učení o Bohu, který se stal tělem (Jan 1:14). Zároveň něco, před čím téměř všichni utíkáme (já tedy jistě). Časem poznáváme jak hluboce je spojena spiritualita s naší vlastní sexualitou - další tvůrčí silou, velmi silnou, vyživující a nepotlačitelnou. K naší tvůrčí cestě patří touha i chvění těla, lidské teplo, i hlad a žízeň, a mnoho mnoho nevědění, kterým jsme zároveň utvářeni. A tak přicházejí i chyby, krize a hříchy, které jsou ve svém základu samy o sobě svaté, neboť nás spojují nejen s Bolestí všeho a všech, ale také s realitou, kterou Bůh je skrze nás.

Poslední měsíce se mi často zdají sny, do očí nečekaně vstupují slzy a učím se fyzickou blízkostí, doslova hmatem a dotykem, mnohem víc než před tím. Je to setkání bez korektury a stylizace. Prostě takové jaké je. Cesta, kterou si zvolil Bůh je cesta přijetí, nikoliv popírání a zavrhování.

Království Boží je již teď, je v nás a je mezi námi." (Lk 17:21). Nám se ale zdá pravděpodobnější, že je to peklo, a nikoliv nebe, a stále bychom chtěli něco zlepšovat (tvořit). Tvořit však musíme začít v sobě, uvnitř, tady, kde leží naše duchovní srdce. Jinak je to jen stavění domu na písku. Možná i vám připadá, že vztahy mezi lidmi jsou čím dál horší, že je tu stále víc zla a nepochopení. Ale položili jste si otázku jaký vztah máte sami k sobě? Kdo se to vlastně ptá a na koho?

Ježíš bere velmi váženě každou naší nemoc, slabost i hříšnost, protože přijal tělo. Tím je sám utvářen v Krista. Tedy v nekonečnou kosmickou sílu, která je v jednotě s Bohem. Ačkoliv k uzdravování používal sliny a bláto, nebál se doteku druhých, stolování s hříšníky, putování krajinou, byl stále v jednotě s Otcem. Čteme-li Písmo pozorně, pak si všimneme, že často vyhledával opuštěná místa, kopce a zahrady, kde se modlil. Modlitba byla onou spojnicí, sjednocujícím prvkem. A modlitba může i v nás tvořit všechno nové. Dokonce každý den, každé ráno, každou vteřinu.

Ježíš před nás neklade nějaký nedostižný ezoterický ideál jakéhosi "duchovna", ale posvátnou přítomnost a posvěcuje ji často i beze slov. To je pro jakýkoliv moralistický systém zásluh a trestů v podstatě nepřijatelné. Ježíš neříká zaspěte to, nedívejte se, uvězněte to, zabijte to, nebo utečte před tím. "Vaše rány jsou svaté, protože jsou to mé rány. I já jsem člověk."

Nazaretský muž dělá něco velmi nepochopitelného a velmi zázračného. Učí jako pravý Mistr. Ukazuje život bez popírání skutečnosti, o níž máme beztak všichni velmi zkreslené představy.

"Skrze něho a s ním a v něm" mohu svému životu přitakat i tehdy, když se mi to zdá nemožné. Soudit druhé lidi a činit je zodpovědnými za mou bolest obvykle nepřináší žádné řešení. Přijetí ano. A je-li to přijetí zevnitř, pak je možné tomu důvěřovat. To všechno jsem si uvědomil díky "náhodné" návštěvě kostela, cestou na procházce. Samozřejmě, že jsem to vědomí znovu ztratil a znovu nalezl, a zase ztratil. Snad proto píšu i tento text. Nikoliv jako mystik, ale jako člověk, který se stal přítomným alespoň na pár minut svého života.

Církev často říká, že Ježíš je v eucharistii, čemuž pevně věřím. Nikdy jsem neměl problém věřit v reálnou přítomnost Krista ve svátosti, kde se z obyčejného chleba a obyčejného vína stává Tělo a Krev Ježíše Krista. Nebudeme-li ale důvěřovat v Krista, který je přítomen v samotném životě, v tomto našem těle, v hmotě, k čemu je taková víra?

Ježíš nás zasvěcuje a osvobozuje tím nejnepravděpodobnějším způsobem. Jak dlouho jsem tohle nejen nechápal, ale především své tělo tak ničil a pronásledoval? Jako bych v tomto odpoledni zaslechl totéž, co sv. Pavel: "Proč mne pronásleduješ?" Jak dlouho jsem křižoval všechno lidské v sobě a odmítal to jako nečisté a zlé? Nevěřím v imaginárního Krista, který možná někdy přijde. Věřím, že je tu právě nyní ve mně, stejně jako ve vás. A věřím, že ten, kdo k němu má přijít, kdo má sestoupit z hlavy plné myšlenek a starostí a soudů, jsem já. To má být můj prvotní tvůrčí počin. Nevěřím proto, abych kohokoliv přesvědčoval. Věřím prostě proto, že bez tohoto Krista bych tu prostě nebyl. Bez Krista, kterého jsem zahlédl v trpících a umírajících, v nevyřčených otázkách, v očích, v rostlinách, zvířatech, a skrze sny, i v některých okamžicích mého života.

Dnes věřím, z posledních sil a velmi nedokonale, protože není-li Kristus tady, v našem těle, v našem životě, v tom nejubožejším a zraněném v nás, pak není ani po smrti , není nikde a nikdy.

Mohu být křesťanem, nebo mohu ateistou. A vybral jsem si tu první možnost, která ze mne nečiní lepšího člověka, ale činí mne člověkem celým, který přijímá dobré i zlé v sobě samotném, aby totéž mohl objevit a darovat i druhým lidem a tak vlastně opět sobě samotnému. Jsem křesťan na jehož těle i duši jsou jizvy, jež se nikdy nezhojí. A přece jsem také křesťan, který se za tyto jizvy už nechce stydět, a touží jen, aby skrze ně proudilo světlo přijetí.

Zjistil jsem, že nemohu odpustit sobě, pokud to neučiní Ježíš! Nemohu si odpustit, protože ono malé "jáčko" se stále brání a mohutní, kdykoliv se o to pokusím. Odpustit, tedy utvářet nové, se dá totiž jedině z lásky a naší jedinou možností teď je, abychom odpustili v těle. Nemohu odpustit slovy, ale mohu odpustit tím, že dovolím druhým i sobě prostě být (bez dalších přídavných jmen!), že přestanu nejen s křižováním svých pocitů a myšlenek, ale především místa, kde si s námi dal Bůh další schůzku.

I to je milost onoho horkého dne, oné bohoslužby, a onoho kostela na vesnici. V duchu děkuji, obouvám si sandály a poslouchám paní, která z dálky volá "tak už běžte, je čas jít."