Spadnout přímo do Boží náruče

Jednou člověk dospěje k tomu, že neunese všechno, ba skoro nic, protože je toho tolik. Tolik z minulosti, tolik z přítomnosti. Těžkost vlastní, kterou způsobil, kterou si naložil na záda, která byla naložena jemu. A právě v těžkosti se pozná smilování, o němž mluví Merton. A člověk pak začne přistupovat něžně k věcem i lidem, sobě i Bohu. Ne s velkolepou jistotou, ale chvěním a pokorou, kterou by jinak nenašel. Snad i nedůvěrou a bolestí. I to je v pořádku…

Věřím, že pokud jde o chyby, hříchy i viny, jsou tu nejen proto, abychom spadli k zemi, ale abychom spadli zároveň přímo do Boha, do Milosti, do Lásky jako takové.

Snad proto i za ně je třeba poděkovat. Radovat se ze všech trapností, hloupostí i nevědomých skutků, díky nimž jsme nyní tady a chceme žít, a žít s laskavostí, bez útěků a s otevřeným srdcem.