Volání k nevyslovitelnému

Jistě existují básně, které nikdo nenapsal i když mohl, nikdy neexponované fotografie i horce zadýchaná místa v denících, o nichž nasvědčují jen dvě nebo tři tečky, nebo nic. Jsou věci prvního řádu, se kterými jsme ve styku jen v okrajích poraněného srdce. Jen tak podstatně, jak jsme vystaveni touze sebeodevzdání druhému a tak hluboce, kam až dosahají kořeny našich jizev. Vprostřed promlouvá Ježíšův hlas. Z daimonia odpovědí pokoj nepřichází, snad jen další hradba, další pouta. Ale tady je ticho nikoliv mlčenlivé, ale zcela nahé a odevzdané. Jsou i věci druhého řádu, a ty jsou prahem těla k prvnímu a branou duše k třetímu. Zde jsme jí nejvíce podobni, neboť jako nás stvořila ke svému obrazu, tak i my tvarujeme z hlíny slov, tónů, olejových barev, světel a pohybu. Pod hřbety naskládanými u mého okna byste teď našli červenou knihu, hymnus o perle, stébla trávy, sbírky blízkých i nejbližších, a jistojistě janovo evangelium založené na jeho první straně. A jsou to také fotky různých autorů na cigaretově žlutých zdech, kterými se dívám občas ven z vězení dědičných vzorců na oblohu. Jistě také máte své popraskané buklety podobných či docela odlišných žánrů a způsobů, které vám pomáhají být. Bez věcí druhého řádu by člověk zůstal nedotknutelný. Nic by ho pravděpodobně nebolelo, ale tuto otupělost by považoval za žádoucí stav, který se musí opakovat v podobě nehybného uznání. Tak jak by mu chyběla pravá úcta k sobě, chtěl by život jen zoufale falšovat, prost intuice, naslouchání srdci a byl by zbaven vyživující nejistoty zda někdo zaznamenal, že se pokusil o účast na stvoření, k níž byl bezesporu povolán. Věci třetího řádu neprávem přehlížíme, začneme-li usilovat o duchovní cestu. Ach ano, usilovat, jinak to přece napoprvé nejde. Třetímu upíráme svatost pro předznamenanou sprostotu a jakýsi nežádoucí stav. Považujeme je za poslední, aniž bychom slyšeli, že poslední budou prvními, a nestydíme se přitom říkat "já jsem křesťan." Zanášíme je neúctou žvástu v bezvědomí neskončené kulturní revoluce a nestoudné kapitalizace čehokoliv. Třetí věci stékají z nebe do hmotného světa zdánlivě samozřejmých věcí. Umyjeme například své tělo bez známek soucitu, bez jemnosti, kterou nám prokazuje sprchová hadice větší měrou než vlastní ruce. Vypijeme čaj, aniž bychom si uvědomili jeho chuť a tisíceré tvary prstů, které jej posbíraly, zabalily a dopravily až k nám, hluboko pod cenou darovaného času. V přívrženeckém odpojení se fanaticky stavíme na odpor čemukoliv, tak často a rychle, že není jisté, zda jsme niterně přesvědčeni o všech informacích, které povyšujeme na poznání, nebo se jen bojíme vlastního středu. Třetí věci křižujeme a podrobujeme, pro jejich nehotovost, z níž jsme usoukáni, místo vděčnosti nad tímto hmatatelným znamením nekonečného. Ačkoliv zůstává tolik v zapřené lidskosti papírových ubrousků, tašky s jídlem do ledničky, samoty i obejmutí, přírody, intimity zubních kartáčků až k posteli na níž souložíme, chceme uletět vysoko nad sebe sama. Jednoho dne ale přijde vyvolený čas, vše se milosrdně zlomí a sklesne sem, a tudy se započneme vracet k prostotě třetích, druhých a prvních věcí. Zdá se, že nejslabší, zapřené i tisíckráte zapírané místo je podsvětním východem z hádu oddělenosti a nelze jej naštěstí obejít. Neboť tak ona miluje svět.Subham astu sarvadžagatam...