Zůstat nablízku vzdáleným a zavrženým

Tento text byl psán pro týdeník Český Zápas na téma "Duševní onemocnění a pastorace nemocných." Pojal jsem ho sebezkušenostně a především jako touhu destigmatizovat toto duševní nemoc, která v naší společnosti probouzí spíše strach a odsuzování, případně zlehčování. 

Duševní trápení postihuje čím dál více lidí. Deprese a úzkosti se šíří celým světem jako epidemie, kterou lze jen těžko zastavit. Za svou duchovenskou praxi jsem poznal svět duševně nemocných z obou stran. Jednak jako doprovázející, ale také jako člověk, který trpí depresemi již řadu let. Ostatně o tom píšu ve své knize Když přicházejí andělé a nijak se s tím netajím. Péče odborníků je nutná, stejně jako medikace, psychoterapie, ale jsou i takové případy, kdy pomůže jen Boží milost, jak říkají anonymní alkoholici "Rozhodli jsme se předat svoji vůli do péče Boha, tak jak ho chápeme. Biblicky řečeno řekli jsme "Buď vůle tvá. Odevzdáme-li se skutečně do vůle Boha, pak to co je u člověka nemožné, u Boha se stává možným. Jen překročit své ego. To bývá problém. Jakékoliv onemocnění potřebuje péči a modlitba je mnohdy jediným dostupným lékem, který jak mohu mluvit z vlastní zkušenosti funguje. Stigmatizace lidí s duševní chorobou, často chronickou a "nevyléčitelnou" se podobá Ježíšovým ranám na kříži a posměchu některých okolo. Naše společnost zdaleka není ještě zralá, aby přijímala duševní nemoc druhého, tak jako by se jednalo stále o bližního a dál v těchto lidech křižuje Ježíše, odsuzuje a to i s tím, že o věci samotné nic nevědí a vědět nechtějí, nebo sami před sebou tají svá zranění, která projikují do okolního světa. Je zapotřebí, a ono se tu už děje, abychom jako duchovní byli pravdiví sami k sobě a byli nablízku těm, které pro jejich trápení mnozí odepisují. Vždyť věříme v Ježíše, který "uzdravoval každou nemoc" a nebál se obejmout malomocné.