Blízko a nejblíž

Především nevzdat to se sebou. Nezatracovat, ale žehnat dlaní Ježíšovou, jeho úsměvem. Nad ránem, dnem i za setmění...nevzdávat se, protože naděje se obnovuje někdy rychle a nečekaně. To je ostatně smysl vztahu a tedy společenství (včetně církve)- přijímat modlitby a pozvedat tak vše tíhou zchromené. Co bych byl, a zda vůbec, kdyby nebylo lásky mých přátel a nejbližších?

Pozvedat! Darovat sebe sama bez obav, slovy Ježíšovými: >Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína..< Nikoliv drtit svá srdce a v netečnosti lhostejnět ke svým darům a právě tím vůči ostatním.

Je místo, kde je třeba denní praxe. Je v nás stejně jako Ježíš, nebeské království a naši přátelé. Tam je totiž onen nemocný, který potřebuje ovázat vředy. Právě tam je obvykle onen vězeň, kterého roky nikdo nenavštívil a kterému ubírají příděly a umlčují jeho křik. 

V nánosech smutku přehlížíme to, co nám bylo svěřeno v podobě těla. Nyní, když opravuju tento text, ležím. Mám zablokovaná záda v kříži. Je to dobrá bolest, protože ukazuje směr a dodává odvahu. Přijímám s ní i naději. Má kamarádka Marta, napsala krásný dopis svým farníkům. Ptá se v něm mimo jiné: "Co vám církev může v tento čas nabídnout? Co vám mohu nabídnout já?" Je to vskutku stejné.  Jsme ti, na které jsme čekali, slovy indiánského přísloví.

Tak tedy, co mohu? Zdá se, že skoro nic, krom způsobu, jakým čelím své existenci.  V na-slouchajícím srdci s Ježíšem, mohu důvěřovat ve vše dosavadní i budoucí, a konečně i projevit trochu vděčnosti za to, že jsem. Vždycky jsem chtěl být blíž druhým, ale mnohdy jsem jim nedovolil, aby oni mohli podobně přistoupit ke mně. Ve svých fotkách i textech, jsem přitom netoužil po ničem jiném. 

Nic bychom nevěděli bez vlastních pádů. Jen bychom se nadále ubezpečovali o vlastní pocit tíživé výjimečnosti, ale zkušenost by tam nebyla. Každý nese alespoň jeden nezbytný kousek čehosi nepostradatelného pro ostatní. A věřím, že tím jak jej nese (a že vůbec!) umožňuje zároveň druhému nekapitulovat a snad i vzbudit odvahu, aby prodal všechno, co má a následoval...

Poklady bývají v zemi, v její hlubině, v bahně či studánce, v lese a na skalách... I vaše duše mají takovou krajinu. Není vně, ale uvnitř.  

...

Kdepak. Nejsme blízko smrti, ale velmi blízko života, a to nás doopravdy děsí.

z pondělního kázání