Homosexualita není hřích

Každé církevní společenství je vystaveno zvláštnímu pokušení. Ježíš o něm mnohokrát mluví v evangeliích - je jím pokrytectví a fanatismus. Obojí zabíjí. První zabíjí ducha v člověku a vede k lhostejnosti ke stvoření, druhé zabíjí církev jako společenství všech, které Bůh miluje. Nejinak je tomu v případě vztahu církve a lidské sexuality, která bývá považována věřícími i některými duchovními jako nečistá, nemorální či dokonce hříšná. Proti tomu dualismu je nutné se ohradit a říci, že lidská sexualita je Božím darem, je krásná, čistá a svatá sama o sobě. Stejně tak je nutno se ohradit proti tomu, že by lidská sexualita měla být jen jakýmsi reprodukčním nástrojem. Je tu i proto, aby člověku přinášela radost a rozkoš ze spojení a blízkosti. Pro křesťany je závazné pouze učení Ježíše Krista, který se vůči sexualitě nikde nevymezuje a nikoho za jeho sexualitu neodsuzuje. Jeho jediným měřítkem je láska.

Lidská sexualita se vyvíjí a směřuje do hloubky celé osobnosti v závislosti na věku, kulturních i sociálních podmínkách. Nejinak je tomu v případě homosexuality, která rozhodně není nemocí, ale naprosto přirozeným, byť menšinovým, projevem lidskosti a různosti stvoření.

Jednou z vlastností sexuality je její různost. Sexualita mužů i žen je různá, sexualita každého jedince je mimořádně jemná a nesmírně mnohovrstevnatá. Každý člověk prožívá sexualitu jedinečným, a neopakovatelným způsobem. Lidská sexualita se vyvíjí a směřuje do hloubky celé osobnosti v závislosti na věku, kulturních i sociálních podmínkách. Nejinak je tomu v případě homosexuality, která rozhodně není nemocí, ale naprosto přirozeným, byť menšinovým, projevem lidskosti a různosti stvoření. Vždy je nutné vnímat v sexualitě především vztah člověka k člověku, jeho vztah k sobě samému a následnou, naprosto přirozenou touhu toto sdílet na úrovni nejkřehčí a nejhlubší intimity. Pokusy redukovat sexualitu na "soulož" jsou nejen vědecky směšné, ale zároveň velmi nebezpečné, neboť se tak upírá člověku jeho krása v sebevyjádření, jíž můžeme pozorovat ve všem, co je tvůrčí.

Lidé, kteří k Ježíšovi přicházejí, hledají Boží království, a Kristus jim ukazuje cestu. A je to rozhodně cesta radikálního Přijetí.

Ježíš se homosexualitou nikde přímo nezabývá. Nikde ji ani neodsuzuje, ani nevyvyšuje. Přesto se mnozí utíkají k liteře Bible, a hledají tam čím by mohli kamenovat. Tento způsob užívání Bible je mi hluboce odporný. Lidé, kteří k Ježíšovi přicházejí, hledají Boží království, a Kristus jim ukazuje cestu. A je to rozhodně cesta radikálního Přijetí. Dělá tedy pravý opak tehdejší i dnešní církve, která cestu blokuje, vyhrazuje některým - primárně sobě - vyhání a zatracuje. Církve se chovají jako onen starší bratr v podobenství o marnotratném synovi. Měly za to, že oni si Boží lásku zasloužili a tvrdě vydřeli.

Domnívám se, že není překážkou, aby se homosexuálně orientovaný člověk (lesba, gay) mohl ujímat kněžského povolání nebo vstupoval do registrovaného partnerství.

Domnívám se, že není překážkou, aby se homosexuálně orientovaný člověk (lesba, gay) mohl ujímat kněžského povolání nebo vstupoval do registrovaného partnerství. Jedním z důvodů je, že se to od počátku církve reálně děje. Podstata je však v tom, abychom přestali s pokrytectvím, které vytváří představu "nebe" jakožto nějakého moralistického systému "hodných" a "nehodných."

Těm, kteří svou víru předstírají, Ježíš vzkazuje: Jak můžeš říci svému bratru: "Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku,' a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra." (Lk 6, 42). Tento Ježíšův výrok nás v pastoraci zastavuje před pokušením moralizovat a "nastavovat zrcadlo", jak se říkalo za socialismu. Už se nemůžeme dívat shora, ale musíme začínat zdola. Dívat se jako člověk, který je sám hříšný, a to zcela odlišným způsobem, než je jeho sexualita, která jak jsem již řekl, je naprosto v pořádku. Většina hříchů, před kterými Ježíš varuje, je jiného druhu (pokušení moci, zneužívání moci, pocit nadřazenosti, vykořisťování slabých, ignorování vyloučených a vyhnaných, překračování zraněných). Univerzální aspekt křesťanství je v tom, že Kristus zemřel za všechny! Nikdo není z jeho lásky vyloučen, a nesmí tak činit ani církev. Nikde a nikdy.

Pokud nerozeznáme Krista v nepatrných, jak chceme vidět Krista oslaveného? Pokud nevidíme, že mnoho dětí se na západě i východě potýká s problémem sebepřijetí v těle, pak nevidíme ani to, že Ježíš by za nimi hned šel, zatímco my jim nabízíme jen věčné odmítání.

Už jsem se zmínil o univerzálním aspektu. Naším středem je Kristus. Proč je tedy tak těžké rozumět Ježíšovým slovům: "Tehdy odpovědí i oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?' On jim odpoví: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili." (Mt 25, 44-45). Pokud nerozeznáme Krista v nepatrných, jak chceme vidět Krista oslaveného? Pokud nevidíme, že mnoho dětí se na západě i východě potýká s problémem sebepřijetí v těle, pak nevidíme ani to, že Ježíš by za nimi hned šel, zatímco my jim nabízíme jen věčné odmítání. Ježíš zve ke svému stolu všechny a obzvlášť ty, na které je nahlíženo jako na hříšné. Ježíš vnímá jejich bezdomoví jako obrovský problém, který je třeba vyřešit jednou provždy. A proto otevírá Bránu nebe. Jeho láska objímá a uzdravuje v eucharistii každého člověka, který po Něm touží. Proto je eucharistie jedním z prvotních způsobů pastorace, a to včetně homosexuálů, rozvedených a lidí jinak zraněných.

Věříme v Boha, který přichází k člověku. Jen velmi nezralé společnosti musí stále redukovat lidství, a oddělovat z něj vše jiné. Jinakost a jedinečnost člověka je darem, který je základem pro celistvost. V opačném pořadí můžeme vylučovat lidi jednoho po druhém, abychom nakonec vyloučili i sami sebe.

Nakonec jediným měřítkem lidské sexuality je opravdu láska a vzájemná svoboda ve vztahu.

Sexualitu vnímám skutečně jako dar. Je dobré si povšimnout jistého druhu posedlosti osob, které se k sexualitě mají potřebu neustále vymezovat a odsuzovat ji. Podle analytické psychologie by to mohlo svědčit o jejich vlastním nezpracovaném traumatu. Musíme znovu opakovat učitele církve sv. Augustina, který říká: "Miluj a konej, co chceš." Nakonec jediným měřítkem lidské sexuality je opravdu láska a vzájemná svoboda ve vztahu. Měřítkem společenským je pak samozřejmě zákonnost sexuálního jednání a oboustranná dobrovolnost a plné uvědomění.

Lesby a gayové nepředstavují žádné riziko pro zdravou církev. Jsou kořením církve, pestrostí a barevností života. 

Lesby a gayové nepředstavují žádné riziko pro zdravou církev. Jsou kořením církve, pestrostí a barevností života. Naopak toto riziko vidím v jejich segregaci a vlastní samolibosti. Jsem si vědom toho, že velké církve (pravoslaví a římské katolictví) mají jiný postoj, a nehodlám s ním nikterak polemizovat. Jsem velmi vděčný za výroky současného papeže Františka i dalších představitelů křesťanských církví. Pouze v naprosté otevřenosti lze nechat působit Ducha svatého, a nikoliv duchy vlastní nevyrovnanosti.

pracovní materiál plzeňského biskupa Filipa pro vnitřní diskusi v církvi