Jaký byl rok 2019 a jaký bude ten příští

30.12.2019

Písek v mlze
Písek v mlze

Umřel táta. Vlastně pořád nevím, co s tím... Jako by to bolelo každý den o trochu víc.

Začal jsem znovu psát deník. Perem, do starýho sešitu. Hezky s chybama a způsobem, který lze škrtnout, ale nejde vzít zpátky...

Taky jsem zjistil, že dovedu milovat. Že dovedu brečet a zůstat zraněný a nehrát si přitom na oběť, protože je mnohem víc lidí, na kterých doopravdy záleží. A ve chvílích, kdy člověk nemůže nic udělat, jenom bejt na blízku a modlit se, pak je jedině láska smysluplným spojením. 

S Jakubem jsme podnikli nádhernou cestu do Medjugorje. Spali jsme v autě a dali si na každý benzínce něco dobrýho.

Uvědomil jsem si, že jsem plný ega, že sobectví  hraje v mém životě tu nejsmutnější roli. Pocity viny za chyby a pády zesílily.

Dřív jsem si myslel, že alespoň pár věcí dovedu vyřešit, ale teď se zdá, že vážně nic není v mých rukou, že jediný, co můžu udělat pro svou duši, je třídit, vyhazovat bordel a připravovat místo (kypřit, zalévat, pálit, hrabat, navážet, hnojit a okopávat a hlavně čekat), aby to místo bylo přívětivý, kdyby někdo přišel. Jinak nic.

Znova mi došlo, že v životě jsou věci, který už prostě nestihnu. A co víc? Že hodně věcí ani za to nestojí. Ale pár věcí bych si moc a moc ještě přál, to zas jo.

Přišlo mi taky, že demokracie a svoboda jsou dary. U nás záleží jedině na laskavosti a obyčejný lidskosti, a že ty dvě dámy, před chvílí jmenované, pak z toho můžou vyrůst a kvést, že zkráta jenom na takový hlíně si jim může dařit. A že se potřebujem neuvěřitelně moc, navzájem. Že jsme jako slepičky v kurníčku, který se dohromady zahřejou, ale samy mrznou.

Letošek byl tvrdou lekcí, a příští rok? Asi nebude jinej. Vždyť kdo ho slíbil?

A na slovech? Taky tak moc nezáleží! Záleží víc z jakýho jdou místa a do jakýho padaj. Víte, když to listopadový pondělí táta umíral, řekl jenom "mám vás rád." To nejkrásnější a nejhlubší, co jsem kdy zažil byly právě tyhle slova - tam a tehdy, protože jsou pořád tady i teď.

Už možná vím i proč Ježíš tolik mluvil o odpuštění a smíření. On opravdu nikdy netrval na tom, abychom ho uctívali, abychom mu to jeho evangelium lajkovali - ale chtěl abychom ho následovali. Smíření je cesta z pekla obětí a viníků. Smíření.

"Sami to nezvládnem". To by klidně mohlo bejt proroctví na tuhle chvíly i všechny roky příští.


Ale možná mi to všechno jenom přijde a nevím vůbec nic. Taky je to možný....