Toto je moje tělo

Křesťanství je ve skutečnosti náboženstvím těla. Nejen, že Ježíš přirovnává chléb a víno k tělu a krvi, ale neustále se druhých dotýká, dotykem uzdravuje, jeho tělo je vzkříšeno, je vzat do nebe v těle.

Smutným osudem církví je, že podlehly netělesnosti a celá staletí se dokonce dohadovaly, zda Ježíš vyměšoval, nebo dokonce souložil, jako by v tom bylo jádro evangelia - dobré zprávy.

Centrálním bodem křesťanství je eucharistie. Jak krásně píše Richard Rohr: toto jsi ty, stáváš se tím, co jíš.

Já osobně považuji Ježíše za toho, který je největším básníkem. Nic nenapsal, ale ustanovil své tělo jako tajemství jako obřad. Nešlo mu o to stát se jakousi prapodivnou nirvánou, ale tělem. Jak přesně to nazývá sv. Jan: "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy."

To vskutku není žádné ufo, ale eucharistie. Svaté přijímání. Dokonce zde ani člověk nepřijímá svou tělesnost, ale sám Bůh tak činí. Je to kontakt se skutečností, s realitou, nebo jak by to vyslovil Pierre Teilhard de Chardin: "posvátnou hmotnou".

Při této úvaze nesmíme opomenout samou sexualitu. Ježíš je ten, kdo žije sexuálně, tedy tvůrčím způsobem. Je to opravdový tantrik. Tantrický Ježíš, který v nás vyvolává touhu po druhém, touhu vytvářet.

Jestli je křesťanství něčím výjimečné, pak tím, že je náboženstvím těla, a nikoliv jakési konspirační teorie, filosofie nebo názoru. V tom předčí buddhismus a vše teoretické. Křesťanství je náboženstvím hmoty a tím i těžkosti lidství.