Toto je moje tělo

Při liturgii stále opakujeme "Toto je mé tělo". Stále opakujeme "Bůh je láska, Kristus je láska, atp.." Zdá se však, že nás tato slova nijak neproměňují, ale co hůř, vůbec nechápeme, že křesťanství je náboženstvím těla. (1) 

V modlitbách prosíme za soucit s blízkými, za uzdravení z nemoci. Křesťanství samo sebe nazývá náboženstvím lásky. Bezpodmínečné přijetí, takový je příběh o marnotratném synovi, který rozházel celé jmění s nevěstkami, příběh o ženě cizoložnici, o ženě u studny, o ženě, která se dotýká Ježíšových nohou a dokonce je líbá.

Neexistuje však zároveň jiné náboženství, které by tolik popíralo lidskou sexualitu, tolik křižovalo lidskou touhu po dotyku, spojení a blízkosti. Žádné jiné náboženství neudělalo z lidského nahého těla cosi nemorálního, beznadějného a opovrženíhodného, ačkoliv si samo zvolilo jako "logo" - kříž s nahým ukřižovaným mužským tělem.

Místo lásky, radosti a naděje, vládne v této oblasti spíše strach z pekla, ne-li peklo samotné. Na kazatelnách často stojí lidé, kteří moralizují aniž by spatřili své vlastní temnoty, nebo ti, kteří se bojí vyslovit tuto skutečnost, protože sami svou sexualitu nedovedou přijmout.

Občas mi lidé vyčítají, že často mluvím vlastní hříšnosti. Těmito slovy ale míním vše, co je odtrženo od lásky, od lásky, kterou považuji za celistvou a jedině tak existující. Jsem zkrátka existencialista a hříšník v jedné osobě. Právě zde jsou mé nejhlubší temnoty. A jistě, dokud nepoznáme naše spojení s Duchem svatým, s láskou, bude i vše ostatní rozdělené. Církev dnes potřebuje ženy a muže, kteří dovedou vyprávět svůj příběh a dovedou ukázat druhým své rány po ukřižování. Nepotřebuje chytráky a funkcionáře, ale lidi s lidským příběhem, kterému se dá uvěřit právě pro ty rány na rukou, nohou a boku. Musíme znovu vrátit sexualitě její svatost, tělu jeho krásu, a sobě samým plnost. Bůh to už učinil, neboť jak vyznáváme: Stal se člověkem!

Zdá se, že v tom máme jako křesťané pěkný zmatek. Pro mne je křesťanství, na rozdíl od jiných náboženství, náboženstvím těla a krve, dotyku a hmoty. Není to chytrácká filosofie ani kavárenská revoluce. Je to radikální změna, kterou jsme za dva tisíce let vůbec nepochopili.

(1)

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (Jan 1, 14)

Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.. (Mt 19,5)

Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo..." (Mt 26, 26)

Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. (Jan 6, 55-56)