Vzkříšení

Ti bystřejší už pochopili, že vzkříšení nelze naplánovat, dát mu nějaký datum a čas, že Velikonoce jsou prostě událostmi dne, každého dne, a projevují se v maličkostech a tichu. Jsou opravdu malé jako hořčičné zrníčko a nemají, co dělat s tím, co nařizuje církev. Zdá se, že nejen každá modlitba, tedy vzmach Ducha k Bohu, ale i obyčejná nádivka, úsměv či objetí, jsou znamením vzkříšení. My křesťané se až příliš upínáme ke dni, kdy byl Kristus vzkříšen. Máme to přece v diáři. Ale tak to není. Dokud nesvolíme Ježíšovi, aby nás prostupoval každým dnem, dokud nesvolíme vlastní smrti všem pochvalám a vzestupům, ale přijmeme též svou bolest, nechápeme nic a můžeme volat "Kristus byl vzkříšen" do nekonečna, ale nic se doopravdy nestane. Je zapotřebí, aby se naše srdce otevřelo a bylo připraveno přijímat (nikoliv diktovat) MILOSRDENSTVÍ, nestane se nic, než co opakujeme každý rok v cyklu. Ta, která byla u hrobu jako první, byla žena. Ano, to ona, nejslabší a nejméně brána v zřetel. Marie Magdalská Ježíše zřejmě opravdu Ježíše milovala, a to i jako muže, proto mohla prohlásit "viděla jsem Pána". Ona opravdu viděla, vlastníma očima i vlastním srdcem muže, který byl pro ni vším. Ostatní byli zalezlí, nedůvěřiví, ustrašení. Ale jen ten, kdo miluje smí spatřit toho, kterého ze srdce miluje. A je to tedy láska. Na ní záleží vše.